Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1927)

Vědecká činnost přináší často neklid do společnosti“ boří staré názory a buduje nové. Lidé se neradi loučí se vžitými a zděděnými poznatky. Duše lidská je zatížena strachem a brání se novým výtěžkům vědeckým. I církev sama musí se leckdy bolestně smiřovati s výsledky vědecké práce, které nově osvětlují dějiny církve, okolnost, za kterých vznikalo Písmo svaté, tradici a starí představy o světě a člověku. Církevn naše však učí své údy, aby se nejen nelekali, nýbrž spíše podporovali všechno úsilí o pravdu. Skutečně poznání pravdy nemůže býti překážkou víry (Jan 8, 31,32; II.Korintským 13,8).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

… Jsme vděčni za toto dědictví. Přejeme si, aby všichni údové znali tato vyznání (Římanům 10, 10). Ale prosíme Boha, aby nám Slovem svým a Duchem dal stále hlouběji poznávati pravdu, stále případněji ji vyjadřovati a stále statečněji ji vyznávati. Víme, že všechny naše pokusy pravdu Boží vysloviti daří se jen z částky. „Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme“ (I. Korintským 13, 9). A toužíme, aby Slovo Boží zmocňovalo se nás plně a aby nám dána byla řeč k otevření úst našich se smělou doufanlivostí, abychom oznamovali tajemství evangelium. (Efezským 6, 19).
Prosíme, aby se na nás naplnilo zaslíbení Pána Ježíše: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť nás ve všelikou pravdu“ (Jan 16, 13).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 61.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Církev /147/ pak sama, svou existencí stává se vykřičníkem nad státem i národem, společností i rodinou, hospodářstvím i uměním, vědou i filosofií. Právě proto, že církev nesplývá se státním a právním řádem, ani s národní a jinou pokrevní komunitou, ani se světskou osvětou a mravně výchovnými institucemi, že chce být společenstvím víry a naděje a nést poselství i rozkazy od Boha tomuto světu, – právě proto vzniká v křesťanských oblastech sociální dualism, napětí mezi státem a církví, filosofií a theologií, poslušností Boha a pozemskými zájmy. Existence církve má veliký význam a dosah: náboženství přestává být jen otázkou myšlení nebo osobních mystických zážitků, přestává být státním kultem a národním obyčejem, a stává se konkretním zápasem o svět, o člověka, o jeho duši i tělo. Církev je živým a názorným svědectvím, že Bůh chce něco s tímto světem učinit a že chce všechny jeho řády a zákony obnovit. Do dějinného života vstupuje nová dynamika, jaké dříve nebylo.
Ale církev vstupujíc do konkretního světa, nezůstává od něho oddělena a odloučena. Chce být arci nositelkou Božích spasitelných darů a rozkazů, chce tedy táhnout čáru mezi sebou a ostatním světem. Ale nechtěla být a nebyla nikdy jen studeným světlem, které svítí nad světem, a je spokojeno se svou září a leskem. Určením a posláním církve bylo vstoupit plně do světa a jeho života, do jeho myšlenkových i mravních, veřejných i osobních, politických i sociálních bojů a v tomto živém vlnění být svědkem Boží vůle, strážcem Božích řádů i přinášet skutečné, duševní i hmotné léky trpícím a nemocným. Jako Ježíš žil v úzkém vztahu se svým národem a pohyboval se intimně v kruhu pracujících a nemocných, hříšníků i kajícníků, tak i církev začíná svou /148/ činnost před zraky světa, na veřejnosti, posílajíc své údy do ruchu a pachtění všedního života. Věřící se shromažďují v soukromí, scházejí se na modlitbách v tiché odloučenosti, ale hned zase jdou právě tam, kde je největší shon a nejpalčivější potřeba pomoci. Církev ve své podstatě nikdy ndchtěla být sektou ani tajnou společností zasvěcenců (esoteriků). Byla-li někdy nucena uchovávat své vyznání v tajnosti (disciplina arcani), dělo se tak pod vnějším tlakem státního pronásledování. Jinak chce konat vše na světle, před tváří celé společnosti a v kladném, účastném vztahu ke všemu, čím žijí a trpí lidé kolem jejích hradeb. Polem působení církevního je celý svět. Společenství věřících nechce být klubem spokojených, duchovně nasycených a svým spasením rozkochaných požitkářů.
Právě víra v inkarnaci, která nejprovokativněji se vzpírala imanentnímu a racionalistickému myšlení i cítění svého okolí, je předpokladem tohoto kladného a aktivního vztahu ke světu. ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 146-8.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... To nejlepší, co o křesťanství jeho kritikové umějí říci, je feuerbachovský názor, že křesťanské náboženské pojmy vyjadřují povahu a podstatu lidství, že křesťanovy názory o Bohu, nesmrtelnosti, vzkříšení a spasení odhalují jen přirozenost /10/ lidské konkretní existence. Drsný, brutální, ale v jádru svém přece jen ušlechtilý rozbor náboženství, který vykonal Ludwig Feuerbach, rozšířil se marxistickým hnutím dělnickým do nejširších kruhů lidových. Praktický náboženský život a také moderní theologická teorie o náboženství dávají arci Feuerbachovi za pravdu: člověk je mírou sám sobě. Co mu imponuje, to si člověk zpředmětňuje jako zvláštní bytost božskou. V podstatě a ve vědomí náboženském není nic jiného, než čeho je si člověk vědom o sobě a o světě. Jediným obsahem náboženství je člověk, jeho tužby, ideály a přání. Věříme v lásku jako božskou vlastnost, protože sami milujeme; věříme v Boha jako moudrou a dobrotivou bytost, protože ničeho vyššího neznáme než dobrotu a rozum. Věříme v Boha, že existuje, protože sami existujeme. Do Boha promítáme to, co je nám nejmilejší, nejcennější a nejžádoucnější. Tak krok za krokem vyložil Feuerbach celou křesťanskou dogmatiku. Každé dogma nějakým způsobem obráží v sobě lidský život, jeho hmotné, konkretní vlastnosti a podstatu. Víra je obrazivá mohutnost v člověku, která zpředmětňuje člověku jeho samého, zosobňuje nám to, čím žijeme, ovšem znázorňuje nám nás samy tak, že místo sebe domníváme se mít před sebou a nad sebou Boha, nebe a nebeské království.
Feuerbach rozbil nebe a popřel Boha, aby člověku odhalil člověka, aby prý ho zbavil metafysických pout a vnitřního rozdvojení. Víra prý odcizuje člověka jemu samému, jeho vlastní bytosti, učíc ho hledět za hranice pozemského života. Ale víra také odděluje člověka od člověka, klade hranice mezi něho a jeho bližního. Teprve prý láska, pravý protiklad víry, osvobozuje člověka a klade lidství na prvé místo,tam, kam patří a odkud je /11/ víra vytlačila. Láska dává člověku poznat, že předmětem jeho víry je on sám a že hlavním a jediným jeho posláním je služba lidství, sjednocení lidí, návrat člověka k člověku. Víra je zlý princip, protože osamocuje člověka, klade hranice mezi lidi, budí sebevědomí a pýchu osoby vůči osobě, učí člověka, aby lišil mezi věřícími a nevěřícími a aby zatracoval a odsuzoval. Láska je princip dobra, osvobozuje, sjednocuje, miluje a nesoudí; popírá vše, co člověku a lidství odporuje.
Feuerbachův boj o člověka zanechal stopy v kulturním ovzduší evropském a znamená významný mezník v odkřesťanšťování Evropy.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 9-11.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Česky to nezní moc dobře, a ještě hůř to zní, když z toho uděláme substantiva: „bytí a nastávání“ (německy to vypadá mnohem lépe: „das Sein und das Werden“). Tradičně se mělo za to, že v každé jednotlivé „skutečnosti“ můžeme o „bytí“ mluvit jen u té složky, která „trvá“, zatímco to, co „se stává“, co „nastává“, je nutně pomíjivé a tedy přechází v něco jiného (eventuelně v nic), takže to k „bytí“ prostě nepatří. (Argumentovalo se – velmi problematicky – že měnící se jedinec navzdory změnám zůstává po celý svůj život „týžmž“). A protože to byla – a je – je tradice, nikdo (nebo téměř nikdo) se nad tím nepozastavuje. Jakmile si však toho začneme více všímat a začneme nad tím uvažovat, ukáže se, jak je tato „koncepce“ vlastně naprosto nedržitelná. Především ten hlavní problém spočívá v tom, že v tomto světě, v tomto Vesmíru se nemůže ukázat na nic skutečného (předmětného), co by se neměnilo. „Trvalosti“ jsou v našem Vesmíru vlastně čímsi zvláštním, neobvyklým, a jsou naprosto závislé na tom, že v mikrosvětě (rozumí se fyzikálním mikrosvětě) dochází nějakým způsobem k vytváření relativně velmi dlouhodobých, dlouho jakousi „trvalost“ udržujících struktur, které se navíc mezi sebou dost liší v „úspěšnosti“ toho, jak dlouhého trvání dosahují. Zatím se zdá být takovým nejtrvalejším „elementem“, nejtrvalejší strukturou proton; délka trvání se tu měří resp. kvantifikuje tzv. poločasem rozpadu, takže takový proton má nejdelší poločas rozpadu (aspoň si to tak pamatuji, neutron má prý poločas daleko kratší). Nejčastěji však mluvíme o trvalosti (a eventuelně poločasu rozpadu) v případě atomů, přičemž ovšem máme na mysli pouze jejich jádra. (Původně se ovšem fyzikové zajímali především o radioaktivní izotopy atomů jako o anomalie, zatímco ty „běžné“ atomy považovali za „trvalé“.) Ta „hmota“, kterou známe je skutečně tvořena atomy, které jsou relativně stabilní, proti neradioaktivním poměrně trvalé; dne ovšem mají někteří za to, že tato nám známá hmota představuje jen asi x“ (gravitačně působící) hmoty našeho Vesmíru a pouze 4 % jeho celkové hmoty + energie. O tom, z čeho je složena tzv. „temná“ či „skrytá“ hmota, nemáme zatím žádnou představu; a podobně tomu je se „skrytou“ či „temnou“ energií resp. s jejími „složkami“. Nejnovější představy o tzv. superstranách jsou natolik vágní, že jakékoli uvažování o možnosti nějaké jejich trvalé vlastnosti by zatím bylo přinejmenším krajně předčasné. A tak se ukazuje, že o „bytí“ v tradičním smyslu (totiž jako o tom, co trvá uprostřed změn) u nemůžeme mluvit ani myslit, ale že je musíme vždy vztahovat k něčemu proměnlivému, dějícímu se, ale s důležitým omezením: musí jít o dění vnitřně integrované, někdy (a někde) začínající, a pak probíhající až do konce, tedy také končící. Myšlenka nějakého „bytí vcelku“, „celkového bytí“ se stává rovněž vysoce problematickou, protože nevíme, zda světový „celek“, veškerenstvo, je vskutku natolik integrováno, abychom je směli považovat za opravdový celek. Takže legitimně můžeme o „bytí“ mluvit (a myslet) pouze v případě jednotlivých tzv. „pravých událostí“.
(Písek, 101005-1.)