Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Alexandr Kliment (2013)

Jak jsi se cítil před tím?
Nijak. Já prostě jen žil. Měl jsem obrovské problémy, celou tu dobu jsem hledal svoji identitu, a když jsem ji nalezl, tak jsem přišel na to, že žádnou nepotřebuju.
(Tři žíně, Torst, Praha 2009, str. 65.).)

Ladislav Hejdánek (2011)

Alexandr Kliment se o identitě vyslovil dost kuriózně, když se ho jeho vnuk Štěpán se svou ženou Janou ptali, jak se cítil „před tím“, než se – podle svých slov – cítil jako dospělý až ve třiceti.
„Jak jsi se cítil před tím?
Nijak. Já prostě žil. Měl jsem obrovské problémy, celou tu dobu jsem hledal svoji identitu, a když jsem ji nalezl, tak jsem přišel na to, že žádnou nepotřebuju.“
(Tři žíně, Torst, Praha 2011, str. 65.)
A tak se ptám: potřebuje člověk nějakou svou identitu – anebo žádnou nepotřebuje? A pokud ji nepotřebuje, proč ji hledá? Ovšem pokud ji hledá, má asi dojem, že ji potřebuje. Odkud se takový dojem vlastně bere? Je to snad jen nějaký tlak zvenčí, je to požadavek druhých lidí, kteří chtějí vědět, s kým mají tu čest? Anebo to je potřeba především vnitřní, zejména když ten tlak zvenčí z nás chce udělat někoho jiného, než kým jsme?, eventuelně někoho jiného, než kým bychom chtěli (nebo měli chtít) být? Je to vnitřní potřeba – anebo jen nějaký obecný předsudek, který nám vnuká jen divná výchova a kterého je lépe se zbavit? A pokud je to opravdu nějaká vnitřní potřeba, tedy něco, bez čeho se sám člověk necítí dobře a vlastně ani sám sebe nemůže brát vážně, není potom takové „shledání“ či „zjištění“, že vlastně žádnou identitu nepotřebuje, jen pokusem o zakrytí, skrytí toho, že ta údajně „nalezená“ identita za moc nestojí, že to vlastně žádná identita není, eventuelně také pokus o skrytí toho, že se nám žádnou opravdovou identitu vůbec najít nepodařilo? Nebo snad že jsme prostě jen rezignovali, že jsme se onoho hledání vzdali? A je to vůbec přiměřené, mluvit o tom, že tu svou „identitu“ člověk „hledá“ a že se pokouší ji „najít“? Je taková identita vskutku něčím, co lze jen hledat a eventuelně nacházet? Není to spíš úkol, poslání, požadavek, na který je třeba odpovídat nikoli hledáním, ale tvořením, vytvářením, budováním identity, totiž sjednocováním, integrováním vlastního života a vlastní osobnosti? Možná, že člověku prostě nestačí „jen žít“, ale že nanejvýš potřebuje ten svůj život nějak uspořádat, dát mu jednotný řád, vtisknout mu něco, co sám ze sebe dost nemá (i když život vždycky je nějak sjednocen, pokud „řádně“ třeba jen biologicky „funguje“). Takže je nejspíš lépe mluvit o „integritě“ osobní či životní; identita příliš sugeruje něco neměnného, a hledání identity jako by chtělo předpokládat, že tam od počátku až dokonce nějaká identita už „je“ a že je jenom zapotřebí ji odkrýt, odhalit a tak „najít“.
(Písek, 110424-1.)