Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Každá konkrétní (konkrescentní) skutečnost (jsoucno) má svou vnitřní a vnější stránku. Pod tím, co je „vnitřní“, ovšem nerozumíme nic, k čemu by bylo možno přistupovat jakkoli zvnějšku, z distance, jako k něčemu, co je „před“ námi (resp. před jakýmkoli subjektem). Za vnitřní čili niterné můžeme tedy považovat pouze to, k čemu není možný žádný přístup zvnějška. Důležité je ovšem dodat, že jde o nemožnost přímého, bezprostředního přístupu; jinak se to má s přístupy speciálními způsoby či formami zprostředkovanými. (Tady se hned od počátku ukazuje mylnost anglosaského empirismu, který hypostazoval jakési malé, původní částečky zkušenosti v podobě „bezprostředních zkušenostních dat“, „immediate experience“, ať už jim říkal „počitky“, „vjemy“, „vtisky“ či ještě jinak; pochopitelně šlo o zkušenost smyslovou, počítající pouze se známými pěti orgány, nikoli o „zkušenost mimosmyslovou“, „extrasensual experience“.) Nitro (jinak: nepředmětnost) však považujeme za skutečnost, a není-li otevřeno přístupu zvnějška, lze na takovou skutečnost přinejmenším usuzovat; přitom ovšem nehodláme dogmaticky trvat na tom, že na „niterné skutečnosti“ nelze v žádném případě ,reagovatʻ ještě i jinak než v reflexi (či autoreflexi); trvat na tom bez důkazu by znamenalo zůstat trčet v předsudku (= v předčasném úsudku).
(Písek, 150101-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Čtverec, trojúhelník nebo kružnice náleží mezi uzavřené rovinné útvary, které dovolují přesně rozlišit, co je uvnitř jejich „hranic“ a co naopak za nimi a mimo ně. (To nám např. umožňuje stanovit třeba pro určitý trojúhelník, zda střed jemu opsané kružnice je uvnitř jeho plochy nebo mimo ni.) Toto pojetí je ovšem pro náš cíl nepoužitelné, neboť zůstává jednak zcela vnější a také zcela formální. Žádný geometrický útvar nemůže být považován za skutečný „celek“. V případě buňky, kterou za „celek“ považovat můžeme, znamená její „nitro“ něco velmi odlišného, přímo bytostně jiného, a to navzdory tomu, že také zde určitou úlohu hraje buněčná blána, kterou také můžeme považovat za jakousi „hranici“.
(Písek, 110101-2.)