Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)