Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1927)

Vědecká činnost přináší často neklid do společnosti; boří staré názory a buduje nové. Lidé se neradi loučí se vžitými a zděděnými poznatky. Duše lidská je zatížena strachem a brání se novým výtěžkům vědeckým. I církev sama musí se leckdy bolestně smiřovati s výsledky vědecké práce, které nově osvětlují dějiny církve, okolnost, za kterých vznikalo Písmo svaté, tradici a staré představy o světě a člověku. Církev naše však učí své údy, aby se nejen nelekali, nýbrž spíše podporovali všechno úsilí o pravdu. Skutečně poznání pravdy nemůže býti překážkou víry (Jan 8, 31,32; II.Korintským 13,8).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)