Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Josef Lukl Hromádka
(1927)
Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)
vznik lístku: březen 2014
Ladislav Hejdánek
(2011)
Pro filosofa a jeho filosofování je nějaká, ale vždy určitá tradice velmi důležitá: bez tradice není vůbec možné udělat krok dál, nad tu tradici a za ni. Po mém soudu není rozhodující, zda jde o tradici třeba nějakého národa, ostatně už proto, že v každém národě najdeme tradic více, nikdy jenom jednu. A pak jsou přece také národy, které nemají žádnou filosofickou tradici, a tam musí filosof nutně navazovat na tradici jinou, „cizí“, jiného národa nebo jiné civilizace či kultury. Ovšem v našem případě jde (už tisíc let) o různé české filosofické tradice, a já jsem si jednu z nich vybral, protože ji nejen vysoce hodnotím, ale protože ji považuji za pro sebe perspektivní – je to pro mne „Wahlverwandschaft“, i když asi proto, že ke mně ona nějak přišla a že mne oslovila víc než jiné. Ve filosofii je po mém soudu možno navazovat na rozličné tradice, ale je třeba si vybrat jednu a pak to aspoň nějaký čas vydržet. Vždycky je to ovšem filosof, který aktivně navazuje, který si tu tradici nějak uzpůsobí a přetvoří po svém, ale vždycky to je také ta tradice, která toho filosofa zaujme, jakoby osloví a pak ho nechá jakoby zakořenit – ani ne tak v sobě jako v tom, v čem má své kořeny zapuštěny sama. Navazovat na tradici neznamená k tomu, co udělali předchůdci, jen přidávat ještě něco dalšího. Je to spíš podobné vynálezům, nalezení čehosi nového, co i tu tradici postaví jakoby do nového světla (aspoň pro toho navazujícího), ale co samo je tou tradicí osvětleno, upřesněno a nakrmeno. Takové opravdové, původní navázání na pořádnou, kvalitní tradici vlastně teprve ukáže, čím ta tradice byla, čím je a čím ještě dále může být, čím se může stát, ba čím se právě tím navázáním už stává. A to nám také vyjevuje, proč nelze žádnou, ani tu nejkvalitnější tradici vymezit, objektivovat a tím jakoby uzavřít. (Tak se to dělá jen ve špatných učebnicích.)
(Písek, 110217-1.)
vznik lístku: únor 2011