Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jak se Bůh může dát poznat? Jak může sama sebe dát člověku? Je nás jasno ze všeho toho, co jsme dosud řekli, že poznání Boha není možno ani spekulací, ani mystickým vytržením, ani estetickými dojmy. Co touto cestou poznáme, je buď sebeklam, přelud a hračkářské žonglérství anebo jen nejasné tušení metafysického prazákladu kosmického. Bůh Stvořitel je něco jiného než /84/ nehybná substance světová, totalita kosmu, přírodní zákonitost a životní proces. Nedá se nahmatat a najít, ani odhalit a zkonstatovat, ani esteticky zažít a okusit. Může být poznán pouze tak, že sám, v konkrétní dějinné chvíli, osobně člověka postaví před otázku života a smrti, sám se mu osobně přiblíží tak, aby zmlkla všechna spekulace a mystika, všechno estetické požitkářství a sobělibé umravňování a aby člověk buď přijal plnost milosti anebo aby se proti Bohu nepřístupně zabarikádoval. (Tyto barikády proti Bohu mohou se vystavět i s pobožnou soběstačností.)
Křesťan vyznává, že Bůh Stvořitel přišel v určitém, dějinném člověku, Ježíši Kristu, který se narodil z dějinně určité ženy, žil za určitých dějinných okolností, trpěl za římského prokurátora Pontia Piláta, skutečně umřel a skutečně byl pohřben. Pilát v krédu má důležitou úlohu tohoto dějinného svědectví. Bůh Stvořitel nemůže se jinak zjevit a nemůže se člověku jinak darovat, než v dějinných událostech a v konkrétní lidské osobnosti. Pouze tak lze poznat všechnu vážnost, naléhavost, neodbytnost a nesmlouvavost Božího zjevení a Boží přítomnosti. To už nestačí mít správný pojem Boha a logicky přesné poznání, nestačí se uklidňovat pozvolným mravním pokrokem nebo vznešenou mravní ideou. Obecenství s Bohem neděje se pomocí pojmů ani mravních idejí, nýbrž v bdělé osobní pohotovosti přijmout jeho samého, uznat jeho stvořitelská práva, uposlechnout ho a dát si darovat plnost jeho milosti. „Ježíš Kristus, Syn Boží jediný“, „jednorozený“ (μονογενής) znamená, že Bůh jen jednou a neopakovatelně přišel na svět, že Slovo jen jednou se stalo tělem a že kdo tento příchod zaspí nebo zasní, prospekuluje anebo promulguje, zůstane navždy hluchý pro Boží apel.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 83-84.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Myšlení křesťanské muselo neustále zápasit z židovským moralismem, spekulativním idealismem i stoickým imanentismem. Víra, že v Kristu člověku přišel na svět sám Bůh, Bůh nadsvětský a nestvořený, Bůh, který je nesrovnatelný s čímkoli na světě a v lidském životě, tato víra byla neustále lámána a přetvořována cizími, mimokřesťanskými motivy. A přece na ní stála celá stavbě nové společnosti, v ní byl smysl křesťanského zápasu o vítězství. Na ní visela síla skutečného theismu. Neboť v tom okamžiku, kdy víra v Boha Stvořitele byla odtržena od národních nadějí a bojů židovských, byla to /112/ víra v Krista, která odlišila víru v Boha od abstraktního idealismu. Monotheism antický je propastně vzdálen od monotheismu izraelského. Plato, Aristoteles, Xenofanes dospěli víry v jednoho Boha myšlenkovou abstrakcí; izraelský prorok uvěřil v Boha, protože byl osobně Bohem povolán, by postaven před velké skutky, které Bůh učinil s lidem izraelským, a byv poslán, aby byl nositelem Božích rozkazů ve své vyvoleném národě. Víra ve Stvořitele neexistoval před křesťanstvím jinak než v tomto nejužším spojení s dějinami, závazky a úkoly národa izraelského. Víra v Boha není myslitelna bez této dějinné a osobní dynamiky. Když příchodem Kristovým bylo poslání národa vyvoleného u konce, stal se věřící vztah k Ježíši Kristu výrazem nové skutečnosti. V Kristu přišel Bůh, aby se k němu navrátil všechen lid, aby ho byl poslušen a aby celá svět se stal místem i podnožím jeho spravedlnosti a milování. Bůh kraluje a koná dílo své milosti v Kristu. Bez této víry, že v Kristu přišel do lidského světa sám Bůh, boří se vše, co v dějinách národa izraelského, ve smělých zápasech proroků, v tichých i vášnivých modlitbách žalmistů bylo přineseno a odevzdáno celému lidstvu; víra v Boha Zase se mění ve spekulaci, mystiku a šedivý moralism. Na místo skutečného Boha vstupuje zase lidský pojem, kosmický řád a lidské mravní pachtění.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 111-12.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církve neporozuměly bolestem doby. Katolictví nese pečeť doby feudální a protestantism representuje nábožensky údobí měšťanské vzdělanosti a buržoasní sociální struktury. Když vznikaly nové třídy námezdného dělnictva a rodily se nové, dosud neznámé bolesti drobného člověka, nebyly to církve, které volaly k odpovědnosti politicky i hospodářsky mocné kruhy, nýbrž byli to lidé v podstatě vzdálení anebo nepřátelští církvím i náboženství (Sismondi, Robert Owen, Karl Marx aj.). Teprve když byly probuzeny velikým náporem dělnické třídy a protináboženskými hesly, začaly církve hledat odpomoc. Ale z vnitřní bezradnosti a desorientovanosti se dosud nevymanily. Zaujaly postoj spíše defensivní, někdy dokonce dělnickému hnutí nepřátelský, a pod údery atheistické propagandy hledaly oporu a ochranu v kruzích, které zase užívaly církví a náboženských hesel pro své osobní a hospodářské zájmy. Nebylo by spravedlivo říci, že církve neudělaly pro chudého, slabého, drobného, ne/23/mocného člověka ničeho. Dílo katolických řeholí a kongregací i činnost protestantských vnitřních misií snesou srovnání se vším, co se kdy pro společnost vykonalo v oblasti charitativní. Ale ve světodějném zápase dělnickém a ve třídění společnosti moderní ztratily církve pohotovou moudrost a apoštolskou sprostnost a byly zatlačeny do bezvýznamného postavení. Přestaly vésti a byly vlečeny; jejich hlas a výstražné volání nebyly slyšeny a jejich pomezních sloupů a ukazatelů nikdo nedbal.
Církve zesektářštěly; ztratily vědomí universality, přestaly být baštou, odkud se ozývá jasný hlas pro celou společnost se všechněmi jejími oblastmi a starostmi. Uzavřely se do sebe, styl se soukromými společnostmi pro pěstění náboženského života, nechávaly svět světu a byly spokojeny, když byly ponechány na pokoji. Je potřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby církev zůstala vůči národu, státu i sociálně politickým zápasům svobodná a přece aby našla pravé slovo, kterého společnost potřebuje a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné. Zájem chudého, slabého a potlačeného neznamená být stranickým, nýbrž znamená stát na stráži, aby zákon Boží nepřišel v porouhání.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 22-23.)