Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Kde jsou poslední normy teologie? Kde mám jistotu, že znám Boha a ne modlu? V Kierkegaardově době ...
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 49.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Jeden však požadavek klade křesťan na vědeckou práci: aby nezapomínala, že všechno naše poznání vědecké je pouze nedokonalým pokusem o zjištění skutečna a že ani /59/ nejpronikavější schopnosti vědecké nepřivádějí dále než jen na práh pravdy; že plnou pravdu nepodaří se nám pouhou vědou nikdy postihnout, neboť pravda nesplývá a nekončí se světem. Pravda je mimo svět a nad světem; – i kdyby svět zanikl, pravda nezanikne. To, co my poznáváme, jsou pouze otisky pravdy věčné. Plná pravda je v Bohu, v jeho moudrosti, plánech a cílech (Jan 16, 13-15; I. Korintským 13, 8-10).
Tuto věčnou pravdu postihuje pouze víra. Ani víra ovšem nezří pravdy, nýbrž jen v jistotě volá, že tato pravda je, že jsme jí všichni podrobeni a že všechno naše poznání je dar její milosti. Víra v odvaze vzlétá k této pravdě a zaujímá takto nadsvětný bod, s něhož posuzuje celý svět s jeho nejvyššími kulturními statky. Víra ve smyslu reformačním není strachem před vědeckým poznáním, nýbrž naopak jeho stálým podnětem. Víra ukazuje vědě směrem k věčné pravdě a budí v opravdovém vědci jak pokoru, tak neumlkající úsilí pronikati přes všechny překážky pravdě stále blíž. Víra pokládá za pýchu a hřích pouze sebevědomé snahy lidského rozumu nalézti plnou pravdu ve světě a celém světu a všemu lidskému poznání dává smysl a věčně platné měřítko. Všechno lidské úsilí, které nepočítá s Bohem a jeho pravdou, je hřích. „A cožkoli není z víry, hřích jest“ (Římanům 14, 23; Přísloví 3, 5-8).
Proto církev naše žádá od svých duchovních odvahu a pokoru víry i bedlivé, úsilné studium vědecké, které ve víře našlo i pravou svobodu i sílu opravdového poznání.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58-9.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Jeden však požadavek klade křesťan na vědeckou práci: aby nezapomínala, že všechno naše poznání vědecké je pouze nedokonalým pokusem o zjištění skutečna a že ani /59/ nejpronikavější schopnosti vědecké nepřivádějí dále než jen na práh pravdy; že plnou pravdu nepodaří se nám pouhou vědou nikdy postihnout, neboť pravda nesplývá a nekončí se světem. Pravda je mimo svět a nad světem; – i kdyby svět zanikl, pravda nezanikne. To, co my poznáváme, jsou pouze otisky pravdy věčné. Plná pravda je v Bohu, v jeho moudrosti, plánech a cílech (Jan 16, 13-15; I. Korintským 13, 8-10).
Tuto věčnou pravdu postihuje pouze víra. Ani víra ovšem nezří pravdy, nýbrž jen v jistotě volá, že tato pravda je, že jsme jí všichni podrobeni a že všechno naše poznání je dar její milosti. Víra v odvaze vzlétá k této pravdě a zaujímá takto nadsvětný bod, s něhož posuzuje celý svět s jeho nejvyššími kulturními statky. Víra ve smyslu reformačním není strachem před vědeckým poznáním, nýbrž naopak jeho stálým podnětem. Víra ukazuje vědě směrem k věčné pravdě a budí v opravdovém vědci jak pokoru, tak neumlkající úsilí pronikati přes všechny překážky pravdě stále blíž. Víra pokládá za pýchu a hřích pouze sebevědomé snahy lidského rozumu nalézti plnou pravdu ve světě a celém světu a všemu lidskému poznání dává smysl a věčně platné měřítko. Všechno lidské úsilí, které nepočítá s Bohem a jeho pravdou, je hřích. „A cožkoli není z víry, hřích jest“ (Římanům 14, 23; Přísloví 3, 5-8).
Proto církev naše žádá od svých duchovních odvahu a pokoru víry i bedlivé, úsilné studium vědecké, které ve víře našlo i pravou svobodu i sílu opravdového poznání.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58-9.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Trojiční názor na Boha (trinitarianism) je osobitostí křesťanské víry. Odpor proti Trojici je vždy příznakem nějakých pochybností o podstatě křesťanské víry. Jde ruku v ruce s pochybnostmi o víře v inkarnaci i ve Stvořitele. Lze říci, že víra ve Stvořitele ve smyslu biblickém je myslitelna jen buď ve formě židovského messianismu anebo ve formě křesťanského trinitarismu. Co je mimo ně, to se buď ztrácí v islamském kismetu anebo ve filosofickém a mystickém pantheismu.
Definitivní nauka o Trojici byla na západě zachycena ve vyznání, které nese jméno Athanasiovo, ale které má původ čistě západní. Je to symbolum Athanasianum, nazývané také podle svého slova „Quicunque“ (Q).
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 143.)

Josef Lukl Hromádka (1943 (21947))

Peroutkův liberalismus se podstatně lišil od anglického liberalismu, aspoň od jeho klasické, historické podoby. Byl to liberalismus unavené doby, bez duchovního ponoru, liberalismus zestárlého duchovního zraku, pro nějž svět pudů a konkrétních potřeb zůstal jedinou opravdovou skutečností; liberalismus, který má elementární nezájem o metafysické otázky života a vesmíru, lidské duše a svědomí; ale liberalismus, který ve smírné náladě se dohodne s nositeli nábožensklé tradice, jestliže se tato tradice sžila s národem a má dosud nějaký politický význam.
( , Don Quijote české filosofie, Praha 1947, str. 75.)