Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Kdo tvrdí, že náboženství je takto odloučeno od myšlení, tomu tane obyčejně na mysli myšlení, které můžeme charakterizovat jako přemýšlení, tedy reflektující myšlení, je má myšlenky za svůj obsah a jako takové si je uvědomuje. V nedbání a nerespektování rozdílů v myšlení, které byly filosofií přesně vymezeny, pramení ty nejhrubší námitky a výtky vůči filosofii. Protože náboženství, právo a mravnost příslušejí pouze člověku, a to jen proto, že je myslící bytostí, nebylo v tom, co je náboženské, co je právem a co je mravné – ať už je to cit a víra, či představa -, myšlení vůbec nečinné, nýbrž činnost i výsledky myšlení jsou v nich vždy přítomny a obsaženy. Ovšem jedna věc je mít takovéto myšlením určené a prostoupené city a představy, a druhá věc mít myšlenky o nich. Pod myšlenky vytvořené přemýšlením o oněch formách vědomí patří reflexe, uvažování a podobné formy myšlení, posléze pak i reflexe.
Přitom se stalo – a k tomuto nedorozumění došlo /41/ častěji -, že takové přemýšlení bylo prohlašováno za podmínku, ba za jedinou cestu, po níž jsme dospěli k představě a přesvědčení o věčném a o pravdě. Tak např. o metafyzických důkazech existence boží (jež jsou dnes už zastaralé) se mělo za to, že – anebo jako by – jejich znalost a přesvědčení o jejich správnosti byly jediným a podstatným způsobem, jak vyvolat víru a přesvědčení o boží existenci. Takové tvrzení by se rovnalo názoru, že nemůžeme jíst, dokud jsme se neseznámili s chemickými, botanickými či zoologickými charakteristikami potravin, a musíme tedy počkat s trávením, až si odbudeme studium anatomie a fyziologie. Kdyby tomu tak bylo, získaly by tyto vědy ovšem ve své oblasti – stejně jako filosofie ve své – velmi na užitečnosti, ba jejich užitečnost by se vystupňovala v absolutní a všeobecnou nepostradatelnost. Spíše by však tyto vědy, místo aby byly nepostradatelné, vůbec neexistovaly.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 40-41 – Úvod, § 2.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Máme-li kontrolovat své myšlení (a to nelze jinak než opět prostřednictvím svého myšlení, jen tu a tam tomu může nepomoci někdo zvenku), tj. máme-li co nejlépe vědět, co děláme, když myslíme, musíme dbát toho, že ke každému myšlení náleží také to, co tímto myšlením není myšleno. Někteří autoři sice na to poukazují, ale většinou to chápou velmi jednostranně. Především zkoumají, to, co je „v hloubce“, v „hlubinách“, a sklouzávají do psychologie a psychoanalýzy apod. Proto je třeba upozornit, že „nemyšlené“ je každému našemu konkrétnímu myšlení něčeho, „pomyšlení“ na něco, mnohem blíže, totiž hned „vedle“. Myslíme-li např. kružnici, musíme velmi přesně nemyslet elipsu, trojúhelník, ale také psa, palmu, slunce, galaxii atd., atd. Takovéhoto „nemyšleného“ je nepřehledně mnoho a my je musíme aktivně a specificky „nemyslit“. Teprve pak můžeme pokročit k další množině „nemyšleného“, totiž ke všemu tomu co je pozitivním předpokladem našeho konkrétního (po)myšlení. Toto „nemyšlení“ je ovšem vlastně nejenom předpokladem, ale součástí našeho (po)myšlení, jenže o tom nevíme (a přitom víme, že ten způsob myšlení, který nám je v důsledku dlouhého evropského vývoje „vlastní“, je charakterizován svou dalekosáhlou proreflektovaností), a to z různých příčin (např. nedostatečnou reflexí) nebo důvodů (vyřazení z okruhu zájmu, vytěsnění apod.). Atd.atd. – mohli bychom pokračovat. A k tomu celém je třeba připomenout, že stejně závažné je přezkoumávání „myšleného“ (a možné jen potenciálně myšleného, tedy myslitelného, ale v jiném než běžném smyslu) v „nemyšleném“. To právě souvisí s pojetím resp. chápáním toho, co to vlastně (všechno) je myšlení a myšlené. Záleží m.j. na tom, rozlišit (po)myšlené a „myšlené“ ve smyslu myšlenkového výkonu od „myšleného“ ve smyslu intencionálního předmětu. O „předmětu“ v tomto smyslu můžeme ovšem hovořit teprve po vynálezu pojmů a pojmovosti, takže to jusí nechat při navrženém prověřování stranou. (Praha, 0200307-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Když budeme v tomto textu používat slovo „myšlení“, nebudeme je chápat v tak širokém smyslu, aby zahrnovalo všechny případy, kdy lidé myslili a dosud myslí (tedy včetně myšlení archaických lidí, žijících a myslících ve světě mýtů, a včetně myšlení přírodních lidí, eventuelně i myšlení zvířat atd.), ale budeme mít na mysli ten způsob myšlení, který navazuje na velké myslitele starého Řecka, tzv. filosofy, a který se pak rozšířil po celém Středomoří, později po celé Evropě i mimo Evropu a který, jak se zdá, postupně převládne v celém ostatním světě (ovšem v poněkud jednostranně vyhraněné, ba v jistých ohledech poškozené, redukované, techno-vědecké podobě). Když budeme chtít mluvit o nějakém jiném myšlení nebo o myšlení v širším smyslu, vždycky to poznamenáme nebo to bude zřejmé z kontextu. Charakteristickým znakem tohoto myšlení je jeho složitá, několikavrstevná struktura úrovní reflexe, což můžeme pojmenovat jako hlubokou proreflektovanost. Pro tu (a jen pro tu) je charakteristické, že vždycky nějak ví, že ví, ví, že myslí, myslí, že myslí a co myslí atd. Právě proto je samo toto myšlení o sobě jakoby mnohem víc chaotické ve srovnání s jiných druhy myšlení; velmi snadno upadá do vnitřních rozporů a má také tendenci ztrácet svou vnitřní koherenci a sjednocenost. To je však ve skutečnosti jeho přednost, protože to do té míry zaručuje vnitřní uvolněnost, že na jedné straně přímo vyžaduje ustavení nějakého řádu, který nevyplývá z myšlení samého, nýbrž který na sebe myšlení bere jako jakousi řeholi, které se musí držet a kterou musí dodržovat. Na druhé straně si tím uvolňuje možnost kritiky a kritičnosti, která může odhalovat i nedostatky a vady onoho řádu, který dodržuje a jímž se spravuje. Taková kritičnost je myslitelná jen v tradici zmíněného myšlení v užším smyslu, tedy tzv. evropského myšlení; nepochybně jí může být i zneužito (ostatně jako všeho, všech nových i starých vynálezů). Proti zneužití kritičnosti platí zásada, že přestat dodržovat dosavadní řád sice je zásadně možné, ale jen ve jménu nějakého řádu lepšího, v jehož světle a jehož prostředky je možno kritičnost a zejména také kritiku starého, kritizovaného a nyní opouštěného řádu ještě lépe (a věcněji) odůvodnit. (Písek, 030718-4.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Na jedné straně je výkon myšlení něčím striktně individuálním, je to výkon jedince. Ale tímto individuálním výkonem, který nemůže být připsán nikomu jinému, se myslící jedinec, subjekt, vztahuje k něčemu, co není jen subjektivní, jen spjaté s jeho individuálním výkonem, nýbrž co může být sdíleno – ovšem opět jen vztahem k tomu – jinými myslícími subjekty. To, co je takto sdíleno, může (a musí) být náležitě tématizováno a analyzováno, a to bez záměny s tím, jak se k tomu ten či onen subjekt vztahuje nebo vztahoval. Tento vztah (ve smyslu dějícího se vztahování) ovšem nemůžeme odvozovat jen od toho, k čemu se subjekt myšlenkově vztahuje, ale právě tak jej nemůžeme od toho „intendovaného“ zcela oddělit a izolovat. A jedna věc je důležitá: vposledu nezáleží na tom, zda ono myšlené, míněné, tématizované je něčím „skutečným“, anebo zda to je něco pouze vymyšleného, třeba i vyfantazírovaného, vykonstruovaného. V tom smyslu se ukazuje třeba argument historicistů resp. historických pozitivistů (např. u nás Pekařův), že není možné, aby lidé žijící v jedné epoše navázali na myšlení lidé epoch starších (to byl spor mezi Masarykovým výkladem českých dějin a Pekařovou kritikou) jako neplatný, vlastně sofistický (je to jen varianta na starého Gorgiu). (Praha, 050415-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie je záležitostí myšlení; ale ne každé myšlení je filosofické, a ne každé myšlení vede k filosofii. Cesta k filosofování se otvírá jen tomu myšlení, které si v nějaké podobě klade otázku rozdílu mezi myšlením (jako aktivitou mysli, tj. jednotlivého člověka) a „myšleným“, tj. tím, k čemu se myšlenkové akty vztahují. Tím, jak se před nás tato otázka staví, jak se nám vtírá a vnucuje, se dostáváme na cestu filosofie. Myšlení je od počátku velice těsně spjato s promlouváním, a to je možné jen v nějakém jazyce. Ustavení a stálé zkvalitňování a zesložiťování (ustavičně postupující komplikování) jazykových výkonů (aktů) umožňuje a zakládá onu pro myšlení tak charakteristickou emancipaci a ergo distanci myšlení od věcí, od předmětného světa, které jsou nebo mohou být myšleny. A ta distance mimo jiné spočívá v tom, že v myšlení může být myšleno dokonce nejen to, co jako věci nebo jako předměty nás ve vnějším světě obklopuje, ale také mnoho, mnoho jiného. Rozlišování mezi tím, co může být myšleno, aniž by to náleželo mezi věci a předměty vnějšího světa, a mezi tím, co lze najít právě jen ve světě kolem, je prvním krokem k filosofování a k filosofii.
(Písek, 071014-1.)