LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2008)

Nejhlubším základem a přímo zdrojem myšlení v plném slova smyslu je jeho „pobývání“ (zdržování se, také spoléhání na, čerpání z, atd.) v „elementu“ LOGU. To je pochopitelně jen šifrovaná zkratka, kterou je třeba dobře vyložit, aby mohla být správně pochopena. Myšlení totiž není pouhá subjektivita, pouhý „odraz“ něčeho vnějšího, ale je to (může to být a dnes už to zcela jistě u většiny lidí poznamenaných evropskou tradicí to skutečně je) svébytná aktivita, která se sice přímo nemůže „dotknout“ ničeho vnějšího, tj. nemůže nic vnějšího přímo ovlivnit, do vnějšího světa nijak zasáhnout, ale může se stát skvělou cestou k porozumění světu (protože zároveň porozumění sobě, jinak to totiž není možné) a v důsledku toho i k lepšímu a účinnějšímu porozumění toho, jak je i prakticky možno do světa zasáhnout a jak se ve světě chovat, jak jednat, tj. jak být aktivní i jinak než myšlenkově. Aktivita výkonu myšlení je jistě zaměřena k něčemu sevřenému – nazvěme to „myšlenkou“; myšlenka však nikdy není redukovatelná na tento výkon, není interpretovatelná ani jako subjektivní záměr, ale je vždycky nějak spjata s tím, co není její součástí ani složkou, ale co zároveň nemůže být pochopeno a interpretováno jako něco samostatného a svébytného, např. jako „jsoucno“. Tak jako život jednotlivého organismu (jednotlivé živé bytosti) je – přinejmenším po experimentálních počátcích – možný jen v určitém oživeném prostředí, v určité biosféře (a určitém biotopu), tak je myšlení možné jen v určité sféře, v určitém prostředí (ovšem velmi odlišného charakteru), totiž v LOGU, ve světě LOGU. A to je svět či sféra, které prostředkují mezi „světem“ ryzí nepředmětnosti“ (tj. Pravdy) a světem konkrétních skutečností, které mají obě stránky předmětnou i nepředmětnou (a které vytvářejí kolem sebe a také spolu s jinými „nepravé skutečnosti“ resp. „nepravé události“ a také se jich samy se aktivně účastní – prostředkují tak, že Pravda se projevuje a prosazuje uprostřed světa, jak jej známe a jak o něm běžně mluvíme. Tak svět předživého a svět živého je světem, v němž se projevuje a prosazuje Pravda, ale jen v myšlení je zatím asi jediná bytost, totiž člověk, ve svěště LOGU opravdu „pobývat“, tj. stát se obyvatelem světa LOGU (a dávat se tak resp. moci se tak dávat k dispozici Pravdě samotné).
(Písek, 080117-1.)

Martin Heidegger (1969)

(künftiges Denken)
Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfordern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philosophie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Literatur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S.119.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Užívání výrazu „východiska“ v souvislosti s myšlením je nejčastěji zatíženo povážlivě chybnými „představami“ či „předsudky“. Je totiž závažný rozdíl mezi tím, jak nějaké myšlení vydává samo počet ze svých východisek (např. tím, jak se odvolává na nezbytné předpoklady, na nějaké principy a zásady myšlení, na nějaké obecně přijaté poznatky a vědomosti apod.), a na druhé straně mezi tím,, oč se skutečně opírá a z čeho i nevědomky „vychází“, takže to nejen může, ale dokonce musí být nejprve na základě pečlivého rozboru objeveno a odhaleno. Je totiž jedna základní věc, kterou si obvykle velmi nedostatečně uvědomujeme (a někdy vůbec neuvědomujeme), totiž že každá akce, každá aktivita vychází ze zdrojů, které nelze „objektivizovat“, tj. předmětně identifikovat, vymezit a vykázat nebo zdůvodnit. Musíme pouze vědět, že tomu tak je, uvědomovat si to a alespoň dodatečně přezkoumávat alespoň některé z těch zdrojů, dát jim „slovo“, tj. pokusit se je formulovat a ověřovat si jejich platnost (nebo neplatnost, a pak ony aktivity opravit a napravit). To platí pro každou aktivitu, a myšlenková aktivita je pouze jedním druhem takové činnosti; proti jiným má v uvedeném směru ovšem některé výhody a přednosti, totiž že je v jistém smyslu relativně průhlednější (a musíme zajisté připustit, že to může být pouze náš subjektivní dojem, vyvolaný tím, že nedokážeme bez takových předsudků, jako je kauzalita apod., přistupovat např. k dějům a projevům životním na nižších úrovních). – Rád bych ještě připomenul, že nelze zaměňovat dvojí: když se v reflexi postupně dobíráme původně neuvědoměných předpokladů nějaké své uskutečněné myšlenky, dáváme tím opravdu jakoby „slovo“ těm předpokladům, které díky tomu „slovu“ (námi poskytnutému) jakoby vystupují zřetelněji „před“ nás, vyjevují se nám (a vysloven y se mohou vyjevovat i někomu jinému, a naopak můžeme my zase přispět k tomu, aby se vyjevily předpoklady nějaké myšlenky uskutečněné kýmsi jiným, druhým, který si je také sám zatím neuvědomoval); to je tedy jeden způsob reflexe, který – je-li veden správně – nemusí směřovat k redukujícímu zpředmětnění. Vedle toho je tu ještě něco jiného, jiný způsob metodické reflexe (také v jistém směru a s jistým omezením oprávněné), kterou se pokoušíme proniknout do způsobu, jak „to“ funguje „biologicky“ (např. psychicky, psychofyzicky, neurologicky, na buněčné úrovni třeba při vnímání, atd.) – to pak je skutečná retrospekce či spíš pokus o ni, pokus dostat se s vědomím a tedy s jeho pomocí a zprostředkováním na úrovně před-vědomé. Právě tento dvojí cíl či projekt nesmíme zaměňovat ani směšovat, protože v každém případě jde o něco odlišného.
(Písek, 080203-4.)

Karel Čapek (192)

Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu. Proto není docela zbytečno psát kritiku slov. Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem. A jelikož dále užíváme slov daleko častěji a účinněji nežli myšlenek, měla by mít kritika slov dvojí úkol: 1. kritizovat obsah slov, 2. kritizovat užití slov; neboť obé se naprosto nekryje.
(Kritika slov, in: V zajetí slov, Praha 1969; předml., str. 13.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Myšlení se na jisté úrovni otvírá nová možnost, totiž obrátit se k sobě samému. To se pochopitelně neděje jedním krokem a také nikoli v krátké době.Je to vlastně nekončící úloha myšlení, aby dostatečně porozumělo samo sobě, neboť jinak nemůže dostatečně porozumět tomu, jak vůbec může myslet něco jiného. A mezi těmi kroky, jimiž se myšlení pokouší pochopit samo sebe a myšlenkově se samo uchopit, můžeme rozlišit dvojí: jedny kroky se přimykají k tomu myšlení, které je myšleno, tak, že v něm vlastně pokračují. A tyto kroky pak ono myšlení upevňují a prohlubují. Ale vedle toho můžeme zřetelně rozpoznávat kroky, které se od myšlení myšleného jaksi distancují, nacházejí jiné, nové pozice a nová východiska a ukazují ono myšlené myšlení z takové perspektivy, která je pro ono myšlení nepřístupná a nedosažitelná. Obecně můžeme o této zvláštní schopnosti myšlení, vracet se k sobě a učinit sebe samo problémem a tématem zkoumání a přezkoumávání, mluvit jako o reflexi. Reflexe, která jen přisedá a přiléhá k onomu myšlení, jež má být reflektováno, upadá do jakési „ideologizace“, protože ono reflektované myšlení je potvrzováno a upevňováno, místo aby bylo viděno a zkoumání z distance. Tam, kde reflexe zahrnuje tuto distanci a sama se už myšlenkově pokouší najít východiska a způsoby nové, od dosavadních odlišné, a kde do oné distance nevstupuje pouhý odklon od dosavadního myšlení, ale také a především kritický příklon a přístup, můžeme mluvit o reflexi v pravém slova smyslu, neboť pravá reflexe je vždy reflexí kritickou. To má posléze své závažné důsledky i pro výslednou reflexi filosofie jako takové, nejen pro jednotlivé dílčí reflexe jednotlivých myšlenkových kroků. Filosofie, která neusiluje o uchopení sebe samé jakožto specifického fenoménu z dostatečné distance, stává se rychleji nebo pomaleji ideologií, protože není s to se ubránit velkým tlakům a tahům zejména společenských a politických trendů, jimž pak nutně vychází příliš daleko vstříc, pokud je vůbec neinternalizuje. Naproti tomu filosofie kritická i vůči sobě si v sobě udržuje něco prorockého, neboť své postupy ve větší nebo menší míře rozvrhuje s ohledem na budoucnost, na kterou očekává a od níž očekává i víc světla, umožňujícího další a ostřejší kritiku i filosofickou sebekritiku. (Praha, 030224-1.)