Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Bedřich Loewenstein ve svém „autorském dovětku“ (sám jej označuje za „sebekritický“, což ovšem moc neplatí) říká, že „historici minulost nekonstruují, i když nemají před sebou neutrální objekt zvaný minulost, a výsledek bádání závisí i na našem způsobu tázání“. To je polopravda, těžící z nepozornosti těch, kdo to čtou. Kdyby opravdu platilo, že historici minulost nekonstruují, pak je třeba se tázat: a kde se tedy minulost vlastně bere? Vždyť minulost vlastně „není“ – proto se o ní mluví jako o „minulé“, kdysi proběhlé, ale dnes už „nejsoucí“! Z minulosti pozůstávají různé relikty, předměty, písemné záznamy, obrazy a obrázky (dnes už i magnetofonové a jiné nahrávky nebo natočené filmy apod.). Ale sama minulost je pryč; to, co z ní zůstává, je přítomné, protože díky různým „materiálům“ přetrvalo. A na základě těchto materiálů je možné postavit, sestavit, konstruovat jakýsi celkovější obraz té nebo oné události jakožto části toho, co se kdysi stalo, ale co samo bylo „obklopeno“ mnoha jinými událostmi a spolu s nimi se podílelo na tom, co tehdy „bylo“, ale dnes už není. Takže ono Loewensteinova polopravda je založena na dvojím omylu: především na tom, že historici minulost nekonstruují. Ta mylnost a to odvádění pozornosti od podstatného spočívá v tom, že ovšem minulost jako to, co kdysi proběhlo a skončilo, ale dál už není, nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže ovlivňovat dodatečně tak, aby to tehdy bylo proběhlo jinak. Tato kdysi byvší minulost proběhla a odplynula, a tu ovšem nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže dodatečně, tj. dozadu změnit tak, aby opravdu byla jiná než skutečně byla. Ale to, co historici „popisují“, co „interpretují“ a „líčí“ jako aktuálně míněnou skutečnost, není ona již nejsoucí minulost, nýbrž aktuálně dnes a tím či oním historikem líčená a interpretovaná „historie“, tedy dnešní líčení, jak to (prý) tehdy bylo. A pokud se historik nechce omezit na překládání oněch reliktů, které nám z oné minulosti zbyly, musí je nějak dávat do souvislostí (v nichž momentálně už nejsou), musí je zařadit a interpretovat – tedy jinak řečeno, musí z nich stavět svou konstrukci minulosti, a musí (měl by) to dělat tak, aby jeho konstrukci neodporoval žádný z oněch reliktů, které po kdysi skutečné minulost zbyly.
(Písek, 121227-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každodenní zkušenost nám napovídá, že ve světě kolem sebe můžeme rozpoznávat jednotlivé předměty, ale zároveň i to, že na vnímání a pochopení těchto jednotlivostí se velmi silně a aktivně podílíme také my sami, totiž že ty jednotlivosti jakoby vybíráme nebo ještě spíš vykrajujeme z toho, co se nám otvírá tak trochu jako chaos nebo přinejmenším jako komplikovaná směsice něčeho, co většinou můžeme nadále rozpoznávat jako jednotliviny (a to bez záruky, že to opravdu, tj. ve skutečnosti, jednotliviny jsou). Tak např. na stromě můžeme rozpoznávat jednotlivé větve, lístky nebo květy, ale je na nás, abychom je správně chápali jako součást onoho stromu. Na druhé straně také onen strom vnímáme jako spjatý s půdou, z níž roste, ale i s okolním prostředím, a přece jej správně rozpoznáváme jako jednotlivost, i když od prostředí oddělitelnou často pouze za cenu jejího poškození, tj. narušení její „vnitřní jednoty“, její „integrity“. Z toho se ukazuje, že to, co rozpoznáváme svými smysly jako „skutečné“, můžeme za „skutečnost“ považovat v některých případech jen s velkou obezřetností. Někdy ono považování za skutečnost může mít oporu v tom, že tak činí i jiní lidé, tj. v konvenci, ale kritický pohled nebo bližší zkoumání ukáže, že jde o něco velmi problematického. Tradiční chápání jednotlivosti jako něčeho nedělitelného (viz „individuum“) naprosto neobstojí. Vše komplexnější než „primordiální“ lze „dělit“ – záleží jen na tom, zda to dělení naruší integritu takto děleného, nebo zda taková integrita prostě chybí (takže jde o pouhou hromadu). Pouhá hromada je skutečná, ale není „jsoucí“, protože to není „pravé jsoucno“ (každé „pravé jsoucno“ je totiž „jedno“, je jednotou, integritou, která může být „dělením“ narušeno nebo zlikvidována). Hromada se může jevit jako jednotlivost (resp. může být považována za jednotlivost), ale nemůže a nesmí být považována za „pravé jsoucno“.
(Písek, 141224-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V evropské myšlenkové tradici byl velmi často mylně rozeznáván anebo přímo zanedbáván fundamentální rozdíl mezi pravými a nepravými jsoucny, jinak a přesněji řečeno, mezi vnitřně integrovanými jsoucny a hromadami. Možná, že jedním z důvodů byly obtíže, s kterými se setkávaly pokusy o stanovení nějaké pevné a nepřekročitelné hranice, dokonce snad propasti mezi obojím. Takové potíže však známe i v řadě jiných případů (život x neživot; duše x bez duše; duch x bezduchost; atd.), nesmí to však nikdy vést k tomu, že jakýkoli rozdíl popřeme, a to ani v případě, že nás poznání skutečnosti nutí k popření resp. relativizování „krajních hodnot“. Tak jako třeba Teilhard de Chardin odmítal mluvit o „neživé hmotě“ a volil termín „předživý“, ale zároveň sám život považoval za cosi stále pokračujícího a jdoucího „vpřed a výš“, bylo by možno mluvit o tom, že ryzí hromady (pouhé agregace) nejsou vlastně vůbec možné, protože může jít vposledu pouze o hromady pravých jsoucen, a ta jsou nadána reaktibilitou. Zároveň je však nezbytné si myšlenkově upřesnit rozdíl mezi vzájemnými reakcemi oddělených jsoucen, při nichž oddělenost jsoucen zůstává nenarušena (resp. nepřeklenuta), a na druhé straně mezi takovými vzájemnými (nebo jen zdánlivě jednostrannými) reakcemi pravých jsoucen, která známe třeba jako symbiózu nebo jako zařazení původně oddělených jsoucen jako „materiálu“ do výstavby pravého jsoucna vyšší úrovně, a podobně.
(Písek, 120907-1.)

Jan Patočka (1947)

Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)