LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Floss (2002)

(Věnováno mému vnukovi Karlu Martínkovi, dómskému varhaníkovi v Olomouci)
Je noc a v olomoucké katedrále
čtu partituru svého osudu –
má vlastní krev z ní na varhany hraje
a slyším bytí až tu nebudu.
Před léty jsem tu při mši gymnazistů
zahlédl Boha v modrém oblaku –
pivoňky voní a já říkám Kristu:
zasvěť mé srdce do svých zázraků.
Zde denně vzchází zlatá setba Zdíka
z pradávných časů české kroniky,
zde světili jsme mučedníka ticha,
když ďábel v Čechách rdousil básníky.
Tak celý vesmír v jedné katedrále
k hodině poslední závratně zraje.
Kdo složil, Bože, moji partituru,
když sám znám akord, pro nějž souzen budu?

Karel Floss (2008)

... byť je řada dokladů o tom, že Tomášek veškerou Medkovu činnost schvaloval. Sám jsem s oběma těmito aktéry často a důkladně hovořil, a proto /7/ také mimo jiné čekám na objektivnější zhodnocení celého hnutí PI. U protestantů se podobné problémy týkají J. L. Hromádky. Nelze se nadále spokojovat jen s hejdánkovským dáváním slova kolaborant do uvozovek. Je třeba říct zcela jasně víc, a pak se všemi důsledky. A právě na něco takového dosud nemáme. Pro další kroky a postupné formulování pevnějších soudů si musíme připravit řadu předpokladů prolegomen, u nichž některá se zde pokusím ve vší skromnosti naznačit.
(Únor 1948 – sine ira et studio? in: Křesťanská revue 75, 2008, č. 1, str. 6-7.)

Karel Floss (2011)

Na závěr bych se vrátila k jedné z našich úvodních rozprav, kdy jste řekl, že když spolu takto rozprávíme, vyslovíte mnoho myšlenek, problémů, obtíží, které byste jinak nikdy takto neformuloval, a že 'v tomto smyslu je to pro vás určitá výzva a pomoc. A pak jste řekl: A to ještě neříkám všechno úplně, protože obnažit se nemůže nikdo úplně. Já bych na to navázala jednoduchou otázkou, totiž nakolik !se člověk vlastně vůbec obnažit může? [táže se Sylva Fischerová – lvh]
Co na to říct? Otázka, do jaké míry se člověk může, případně by se měl obnažit, mě zajímá stále více. Poněvadž cílem vědy je dostat se až k základům základů, a tady mi velmi přišel vhod Chisholm, ke kterému se musím znovu vrátit, i když už se to může zdát únavné, totiž k jeho myšlence, že o člověku nemůže být věda. Já si myslím, že je to právě z těchto důvodů, totiž že se nemůžeme nebo nechceme dostat právě k posledním základům. Věda jako taková je v principu založená na poznávání příčin, ale příčinou opravdu svobodného jednání může být jen subjekt, za nímž nestojí už žádný příčinný hybatel. Jinak řečeno, má-li být vůle svobodná, musí být ten, kdo ji jako zodpovědný má, opravdu prvním hybatelem nepohybovaným nikým jiným – a proto nemůže být věda o tom, proč se člověk rozhodl, že bude, nebo že chce být zavržen. Sartre a jiní tedy zopakovali jen trochu jinak staré jedinečné pravdy, když tvrdili, že si sami tvoříme svou esenci, která není jednou provždy dána. To není nic nového. Ale je možná dobře, že na to upozornili ospalé – nebo řekněme nepříliš dobře vidoucí křesťany. Protože je-li svobodná vůle, pak musíme nutně předpokládat nekonečný počet prvních hybatelů, tj. připsat tento atribut všem lidem. Potom ale bude tato příčina spočívat v tajemství – totiž v tajemství rozhodnutí se pro nebo proti.
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)

Jan Patočka (1976 ?)

Ich habe Husserl zum ersten Mal in Paris im Jahre 1929 gesehen. … So habe ich den Anfang der „Cartesianischen Meditationen“ miterlebt, welche von Husserl als eine systematische Darstellung des Ganzen der phänomenologischen Problematik entworfen und gemeint waren – leider so gedrängt und überfüllt, daß sie für Vorträge wenig geeignet war. Und doch ging von diesem /VIII/ Vortrag und dem Vortragenden etwas aus, was das Verständnis forderte, was in die Gedankengänge hineinzog, mochten sie noch so ungewöhnlich sein – man empfand die dringende Notwendigkeit einer neuen Grundlegung, einer Umorientierung von säkularer Tiefe – und man sah einen Philosophen vor sich, der nicht referiert und kommentiert, sondern in seine Werkstatt sitzt, als ob er allein wäre, und mit seinen Problemen ringt, unbekümmert um Welt und Menschen. Der Erfolg war groß, obwohl die damaligen Meister der Sorbonne wie Brunschvicg, Bréhier, Gilson, wohl aus Sprachgründen, wie mir Koyré später erklärte, nicht erschienen waren. …
(4272, Die Welt des Menschen – Die Welt der Philosophie, Festschrift für J. Patočka, Den Haag 1976, S. VII-VIII.)

Jan Patočka (1976 ?)

Ich habe Husserl zum ersten Mal in Paris im Jahre 1929 gesehen. … So habe ich den Anfang der „Cartesianischen Meditationen“ miterlebt, welche von Husserl als eine systematische Darstellung des Ganzen der phänomenologischen Problematik entworfen und gemeint waren – leider so gedrängt und überfüllt, daß sie für Vorträge wenig geeignet war. Und doch ging von diesem /VIII/ Vortrag und dem Vortragenden etwas aus, was das Verständnis forderte, was in die Gedankengänge hineinzog, mochten sie noch so ungewöhnlich sein – man empfand die dringende Notwendigkeit einer neuen Grundlegung, einer Umorientierung von säkularer Tiefe – und man sah einen Philosophen vor sich, der nicht referiert und kommentiert, sondern in seine Werkstatt sitzt, als ob er allein wäre, und mit seinen Problemen ringt, unbekümmert um Welt und Menschen. Der Erfolg war groß, obwohl die damaligen Meister der Sorbonne wie Brunschvicg, Bréhier, Gilson, wohl aus Sprachgründen, wie mir Koyré später erklärte, nicht erschienen waren. …
(4272, Die Welt des Menschen – Die Welt der Philosophie, Festschrift
für J. Patočka, Den Haag 1976, S. VII-VIII.)