LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Floss (2002)

(Věnováno mému vnukovi Karlu Martínkovi, dómskému varhaníkovi v Olomouci)
Je noc a v olomoucké katedrále
čtu partituru svého osudu –
má vlastní krev z ní na varhany hraje
a slyším bytí až tu nebudu.
Před léty jsem tu při mši gymnazistů
zahlédl Boha v modrém oblaku –
pivoňky voní a já říkám Kristu:
zasvěť mé srdce do svých zázraků.
Zde denně vzchází zlatá setba Zdíka
z pradávných časů české kroniky,
zde světili jsme mučedníka ticha,
když ďábel v Čechách rdousil básníky.
Tak celý vesmír v jedné katedrále
k hodině poslední závratně zraje.
Kdo složil, Bože, moji partituru,
když sám znám akord, pro nějž souzen budu?

Karel Floss (2008)

... byť je řada dokladů o tom, že Tomášek veškerou Medkovu činnost schvaloval. Sám jsem s oběma těmito aktéry často a důkladně hovořil, a proto /7/ také mimo jiné čekám na objektivnější zhodnocení celého hnutí PI. U protestantů se podobné problémy týkají J. L. Hromádky. Nelze se nadále spokojovat jen s hejdánkovským dáváním slova kolaborant do uvozovek. Je třeba říct zcela jasně víc, a pak se všemi důsledky. A právě na něco takového dosud nemáme. Pro další kroky a postupné formulování pevnějších soudů si musíme připravit řadu předpokladů prolegomen, u nichž některá se zde pokusím ve vší skromnosti naznačit.
(Únor 1948 – sine ira et studio? in: Křesťanská revue 75, 2008, č. 1, str. 6-7.)

Karel Floss (2011)

Na závěr bych se vrátila k jedné z našich úvodních rozprav, kdy jste řekl, že když spolu takto rozprávíme, vyslovíte mnoho myšlenek, problémů, obtíží, které byste jinak nikdy takto neformuloval, a že 'v tomto smyslu je to pro vás určitá výzva a pomoc. A pak jste řekl: A to ještě neříkám všechno úplně, protože obnažit se nemůže nikdo úplně. Já bych na to navázala jednoduchou otázkou, totiž nakolik !se člověk vlastně vůbec obnažit může? [táže se Sylva Fischerová – lvh]
Co na to říct? Otázka, do jaké míry se člověk může, případně by se měl obnažit, mě zajímá stále více. Poněvadž cílem vědy je dostat se až k základům základů, a tady mi velmi přišel vhod Chisholm, ke kterému se musím znovu vrátit, i když už se to může zdát únavné, totiž k jeho myšlence, že o člověku nemůže být věda. Já si myslím, že je to právě z těchto důvodů, totiž že se nemůžeme nebo nechceme dostat právě k posledním základům. Věda jako taková je v principu založená na poznávání příčin, ale příčinou opravdu svobodného jednání může být jen subjekt, za nímž nestojí už žádný příčinný hybatel. Jinak řečeno, má-li být vůle svobodná, musí být ten, kdo ji jako zodpovědný má, opravdu prvním hybatelem nepohybovaným nikým jiným – a proto nemůže být věda o tom, proč se člověk rozhodl, že bude, nebo že chce být zavržen. Sartre a jiní tedy zopakovali jen trochu jinak staré jedinečné pravdy, když tvrdili, že si sami tvoříme svou esenci, která není jednou provždy dána. To není nic nového. Ale je možná dobře, že na to upozornili ospalé – nebo řekněme nepříliš dobře vidoucí křesťany. Protože je-li svobodná vůle, pak musíme nutně předpokládat nekonečný počet prvních hybatelů, tj. připsat tento atribut všem lidem. Potom ale bude tato příčina spočívat v tajemství – totiž v tajemství rozhodnutí se pro nebo proti.
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Kauzalita jako jev nemůže být filosoficky pouze konstatována, nýbrž musí být právě jako je objasněna. Problém viděl už Aristotelés, a pokusil se o objasnění; jeho objasnění není příliš přesvědčivé, i když křesťanští myslitelé udělali pro jeho rozšíření maximum. Aristotelés měl totiž za to, že série vztahů příčina-následek, sledovaná zpět do minulosti, není bez konce, nýbrž že existuje něco jako poslední (či lépe první) příčina, která už není ničím zapříčiněna; a tuto první příčinu považoval za první zdroj pohybu (příčinu prvního pohybu), a v důsledku toho samu za nehybnou („první hybatel, sám nehybný“). Toto řešení je vysoce problematické již proto, že vůbec nevysvětluje, jak něco nehybného může být zdrojem pohybu (starý Thaletův příklad magnetovce, který se sám nepohybuje, ale přitahuje železné piliny, a tak je uvádí do pohybu, je matoucí a zavádějící, protože my dnes víme, že magnetovec (jako vůbec žádný kus hmoty) není bez pohybu, nýbrž že je jak navenek, tak uvnitř plný pohybů. Celý Vesmír, v kterém je naše galaxie a v ní sluneční soustava a v ní planeta Země jsou v ustavičném pohybu. Ale to není vše: tento pohyb není jen „věčný“, „věčně trvající“, nýbrž proměnlivý. Základní tendence rozmanitých pohybů jsou jednak sestupné (degradační, směřující k větší pravděpodobnosti, entropické), jednak vzestupné (směřující k vyšší složitosti a tím větší nepravděpodobnosti, negativně entropické či negentropické). Takže otázka nezní jen po původu pohybu vůbec, nýbrž hlavně po původu negentropického směřování pohybů. A ovšem to ukazuje také, jak se znovu musíme učit u Aristotela neredukovat chápání pohybu na místní (to už vůbec ne, to je ten nejjednodušší, nejprimitivnější druh pohybu), a dokonce ani na pohyb kinetický (ve smyslu Aristotelově, DYNAMIS KATA KINÉSIN). A tedy že se musíme znovu zabývat problémem, který sám Aristoteles spíše skryl než otevřel svým pojmenováním DYNAMIS, což jsme si v celé evropské tradici navykli nesprávně jmenovat a zejména chápat jako možnost (potentia). (Písek, 030820-1.)

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)