Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaromír Štětina (2006)

Zákonodárné sbory jsou elitními instituty společnosti, protože představují to nejcennější, o co se demokratická společnost opírá, totiž vůli voličů. Stejně elitním postavením v demokratickém systému disponují i jednotliví senátoři a poslanci. Každý senátor a poslanec je politickým institutem sám o sobě, institutem vytvářejícím zákony – nejzákladnější normy soužití společnosti. Proto vždy ve fungujících společnostech požívá výsad, jako je imunit, slušný plat, společenská vážnost, v některých zemích tradiční demokracie dokonce doživotní mandát, což vše bývá mnohdy ještě zdůrazněno formálními atributy, jako jsou taláry a paruky a vavřínové věnce a honosné parlamentní budovy. (výklad senátora Štětiny v Senátu)
(citováno ex: Zdeněk Bárta, Co je vám do toho?, in: Literární noviny 12.2.07, str. 7.)

Karel Hvížďala (2001)

Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu, jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.
[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]

Karel Hvížďala (2001)

… Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu velice důležité.
Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit.
V čem tedy spočívá umění rozhovoru?
Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit.
Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.

Karel Hvížďala (2001)

Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené?
Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu, architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.