LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2009)

Na první pophle by se mohlo zdát, že naše odmítání Parmenida a elejské filosofie dává plně za pravdu Hérakleitovi. Tak tomu ovšem vůbec není; nějaký „návrat“ k Hérakleitovi zdaleka nestačí, ba není žádoucí ani možný. Nejde totiž prostě říci, že vše je v pohybu. Pohyby jsou různé, a je nutně je rozlišovat. Řeka není pokaždé jiná jen proto, že jí protéká stále nová a nová (a tedy také jiná) voda. Je nová jiným způsobem také proto, že její tvar se mění, řeka meandruje, někdy se rozlévá do široka, jindy se zařezává do údolí a vytváří kaňony. To třeba znamená, že některé změny jsou rychlé, okamžité, jiné trvají staletí a tisíciletí. A my je musíme od sebe odlišovat. A v řekách žijí různé živé bytosti a také rostliny. I ty se proměňují, v něčem rychle (třeba při povodni), v jiném ohledu velmi pomalu (někteří měkkýši na určitých místech v řece vyhynou, aby uvolnily místo jiným, v místech prudkých toků najdeme jiné ryby než v tichých zátokách nebo na hlubinách, apod.). Je rozdíl mezi změnami toku řeky a změnami ve vývoji organismů, v těch měnících se vodách žijících. Řeka sama jen zdánlivě vypadá jako integrovaná událost, ale každá ryba je neopakovatelnou událostí, která má svůj počátek a svůj konec – je neopakovatelná, i když má před sebou, vedle sebe a ještě dlouho po svém skonu mnoho podobných. Mezi změnami zevnitř nesjednocenými, a změna integrovanými v jednotu, musíme činit rozdíly. Určitá lokalita, tzv. biotop, má ovšem také jakousi tendenci k sjednocení, ale aktéry jejího sjednocení jsou jednotlivé organismy (byť ve spolupráci) jakožto samostatné „pravé události“, mající každá z nich svůj vlastní počátek i konec, a zejména svůj vlastní, individuální průběh, svou jedinečnost a neopakovatelnost (která nám u organismů, s nimiž jsme se nedokázali individuálně setkat a sblížit, postě uniká). Zkrátka dobře: rheologie nedokáže odlišit pravé události od „toku“, od proměnlivosti všeho druhu, protože zůstává jen u opisu onoho „toku“. Smysl tohoto toku už nedokáže postřehnout.
(Písek, 100406-2.)

Karel Hvížďala (2001)

Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu, jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.
[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]

Karel Hvížďala (2001)

… Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu velice důležité.
Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit.
V čem tedy spočívá umění rozhovoru?
Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit.
Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.

Karel Hvížďala (2001)

Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené?
Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu, architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.