Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Zoologické vymezení pojmu „člověka“ platí pouze pro naši planetu, a navíc je omezeno časově (byť v obrovských dimenzích). Zásadně musíme připustit, že na úroveň reflektujícího myšlení se na jiných (vhodných) planetách mohly jednak už v „minulosti“ dostat bytosti biologicky zcela jiného původu a fyzicky velmi odlišné, nebo že k tomu dojde možná ještě i mnohokrát někdy v „budoucnosti“, ba že by k tomu někdy v budoucnosti mohlo dokonce dojít i na naší planetě, zvláště pokud by samo lidstvo z nějakých příčin vyhynulo. Pokud za základní znak „lidství“ budeme považovat reflektující myšlení (jak to známe třeba už u Pascala), nemůžeme takové myšlení chápat jako nějak založené na fyziologii mozku, a už vůbec ne na jiných, dalších okolnostech jakéhokoli typu. Zatím tato myšlenka pronikla do veřejných úvah jen pokud jde o matematiku a geometrii (do okolního vesmíru byla vyslána jakási „vizitka“ pozemšťanů, která kromě schematického nákresu nesla hlavně matematické a fyzikální formule geometrické náčrtky). To samo už na první pohled odhaluje rozšířenou předsudečnost našeho (hlavně ovšem evropského) myšlení. Tím spíše je zapotřebí uvažovat o jiných typech myšlení, méně spjatého s tímto (původně řeckým) způsobem uvažování (zejména s jeho převažujícím zpředmětňováním).
(Písek, 111201-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Autora filosofického textu čteme podle toho, chceme-li potvrdit, že jsme se jím vskutku obírali, anebo proto, abychom pochopili jeho myšlenky. Tady potom nastává rozhodující metoda přístupu: když jde o pouhou obeznámenost s autorovým textem, věnujeme svou plnou pozornost tam, kde se autor výrazně, jasně a co možná průhledně (zřetelně) sám vyslovuje. Naproti tomu tehdy, když chceme porozumět jeho myšlenkám, musíme dávat (za předpokladu dobré znalosti textu) přednost místům méně jasným a zřetelným, musíme si klást otázka, na které buď najdeme odpověď v jiných textech, ale někdy je ani jinde nenajdeme a musíme si na ně odpovídat sami (což zase později musíme být ochotni revidovat a pokoušet se o jiné, odlišné odpovědi), atd. Ovšem co je potom nejdůležitější, totiž že nemůžeme stále zůstávat při bádání o tom, jak to autor sám myslel (to spadá vlastně do přístupu prvního, byť někdy do jeho vyšší třídy), nýbrž pokoušet se to – co možná sice v jeho duchu a podle jeho záměrů, ale i ty je tu a tam možno a dokonce třeba překračovat – domýšlet jeho myšlenky i tam, kde je ještě sám neformuloval a které mu možná – co víme? – ani vůbec nenapadly. Toto domýšlení není už jen naše libovůle, ale je to vlastně jakoby jednostranný !“dialog“ s jeho myšlením a pouze v počátcích nějaký náš vlastní pokus o to, jít s autorem za něj samého.
(Písek, 130901-2.)

James Graham Ballard (1982)

… Byl to svět vyživovaný časem.
(J.G.Ballard: Mýty blízké budoucnosti. Winston Smith, Praha 1994, str. 41.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)