LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Kosík (1969)

Ta otázka mne však zároveň přivádí i ke známé slabosti české filosofie. Poměrně značný veřejný ohlas filosofické publicistiky nám nesmí zakrýt, že přes jisté první krůčky česká filosofie ani v onom uplynulém desetiletí nepodala skutečný filosofický výkon při objasňování takových základních filosofických otázek, jako je pravda, čas, bytí přírody, člověk atd. Tj. otázek, na nichž spočívá všechno, ne jenom kulturní a veřejný život, ale i politika, každodenní atmosféra, mezilidské vztahy, věda, literatura atp. V jednotném proudu kulturní aktivity minulého desetiletí se za pomoci filosofie podařilo postavit proti oficiálnímu obrazu člověka obraz jiný, ale vlastní úkoly filosofie budou teprve muset být formulovány a řešeny.
Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)

Karel Kosík (1969)

Tady bych snad jen upřesnil, co rozumím oficiální koncepcí člověka. Ne teoreticky a vědomě formulovanou představu člověka, nýbrž takovou jeho podobu, kterou na jedné straně režim jako politický, hospodářský a morální systém předpokládá, ale kterou zároveň také masově vytváří, protože právě takového člověka potřebuje. Lidé se přece nerodí jako kariéristé, omezenci, bez rozhledu, nepřemýšliví, necitelní, náchylní k demoralizaci, nýbrž určitý systém potřebuje takové lidi ke svému chodu a fungování, a tak si je pořizuje. Snad jenom na okraj stojí za povšimnutí, že členové vládnoucí politické skupiny v Československu, /329/ kteří byli v určitém smyslu kritériem této podoby člověka, se nedovedli smát a smích považovali za neslučiteln se svým politickýcm postavením.
Kultura, odpovídajíc si na otázku Kdo je člověk? formulovala svou odpověď pochopitelně docela jinak. Zatímco pro onoho oficiálního člověka byla charakteristická lidská omezenost, vyprázdněnost, neproblematičnost a nedynamičnost, zdůraznila naopak česká kultura člověk jako tvora složitého, existujícího v neustálém napětí a překonávání rezpor[ů], neredukovatelného na jeden rozměr. To, žen kultura vysunula do popředí takové podstatné momenty lidské existence, jako je groteskní, tragické, smích, absurdita, smrt, svědomí, mravní odpovědnost atd. atd., neznamenalo pouze, že tím znovu vstoupily do života. (Oficiální ideologie je prostě nebrala na vědomí, takže obiciální „marxistický“ člově nejenom neumíral, protoýže ideologie smrt nepřiznávala, ale vlastně ani neměl tělo, neboť oficiální ideologie nepřiznávala ani tělo a tělesnost. Ba víc, tento oficiální člověk neměl a nepotřeboval svědomí, neboť tato kategorie pro oficiální ideologii rovněž neexistovala.) Poukazem na jejich existenci se zároveň zcela zákonitě rušila ona jednostranná a nesmyslná představa o člověku.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 328-29.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Už Aristotelés řekl, že slovo „jsoucí“ a „jsoucno“ (resp. „jest“) se vypovídá v různých významech. Toho je třeba se držet a dobře na to pamatovat, aby se nám nestávalo, že při zachování slova (termínu) někdy přejdeme nejen k jinému významu, ale dokonce k jinému „rodu“ (známá METABASIS EIS ALLÓ GENOS). Především ovšem je třeba si uvědomit, že se bohužel stalo tradicí uvažovat také o tzv. jsoucnech, která bychom označili jako „ryzí předmětnosti“ (a to přinejmenším už od Eleatů); tady sluší jen vyslovit tezi, že žádná taková „jsoucna“ neexistují, přesněji, že nejsou skutečnými jsoucny, nýbrž jen myšlenkovými modely, jimž ve skutečnosti nic samostatně existujícího neodpovídá. (Takové klasické „ryzí předměty“ byly objeveny či vynalezeny velmi brzo: geometrické obrazce už od samých počátků filosofie – Thalés, čísla snad o něco málo později – Pythagoras.) Že ani čísla, ani rovinné obrazce nikde ve Vesmíru nenajdeme, o tom snad nebude sporu; podobně nebude sporu ani o tom, že ke zkoumání skutečnosti jsou jak čísla, tak geometrické struktury velmi užitečné. Takže jde jen o přesné chápání toho, co vlastně znamená to „odpovídá“ či „neodpovídá“. Co vlastně říkáme, když spočítáme nějaké vybrané skutečnosti a řekneme, kolik jich „jest“? Např. když dětem, hrajícím si s kuličkami, je naprosto jasné, že z vybraného počtu osmi kuliček jsou tři v důlku, jedna velmi blízko důlku, a další čtyři velmi daleko od důlku: stačí naše nepochybně správné rozpoznání, že v důlku jsou dvě kuličky, abychom mohli prohlásit tuto dvojici za „jsoucí“ a tudíž za „jsoucno“? Jak vůbec souvisí existence (jsoucnost) důlku se „skutečností“ (jsoucností) oné dvojice kuliček? Vždyť stačí, abychom přičetli i onu třetí, která je v těsné blízkosti, a už máme trojici ! A což všechny kuličky, které jsou „ve hře“? Vždyť děti mají v kapse nebo v pytlíčku mnoho dalších kuliček – proč je také nezapočítáváme ? A tak dále, a tak dále. A samy kuličky: jsou to skutečná jsoucna – anebo jen slepeniny nějakých menších jsoucen (zrnek písku a hlíny, molekul, atomů atd.)? O čem vlastně platí, že to „vskutku jest“ resp. „vposledu jest“? A což teprve přejdeme-li od takových modelových zjednodušení k rozsáhlým procesům přírodním, zejména však ke „skutečnostem“ interpersonálních (společenských, sociálních) vztahů, k dějinným událostem, ke kulturním (např. uměleckým) výtvorům atd. ? O čem všem můžeme legitimně mluvit jako o „jsoucím“ resp. o „jsoucnech“? (Písek, 040118-2.)

Karel Kosík (1997)

V knize Století Markéty Samsové shrnuji své stanovisko do vět: „Jedním ze základních slov 20. století bylo: likvidovat. Likvidace Židů, likvidace třídního nepřítele. Lidstvo by mělo dbát, aby hlavním tématem století příštího nebyla likvidace člověka jako bytosti, kterou určuje vztah k Otevřenu.“
(7884, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, str. 7.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každá „jsoucnost“ určité (pravé) události je především sama velmi malým kouskem dění této události, tj. děje se po velmi krátkou dobu a pak přestává být „aktuální“ a stává se „už nastalou“, minulou, a tedy součástí „bylosti“ oné události. Přitom však nepřestává být „jsoucí“ v rámci události celé, tedy ve smyslu jejího „bytí“, zatímco ve smyslu aktuálnosti „hic et nunc“ už je „nejsoucí“.
(Písek, 121111-3.)