Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Už samo slovo „příroda“ (a nejen v češtině, ale i v latině a už v řečtině) poukazuje k „rození“ a tím k něčemu smysluplnému, totiž živému. Dokonce i nejstarší filosofické uchopení počátku a základu všeho v přírodě se vyskytujícího, totiž ARCHÉ, považovalo tento prazáklad za oživený a pak vše (další) živé vposledu oživující (odtud také Aristotelova výtka hylozoismu, nedbající ovšem toho, že ARCHÉ nebyla ještě chápána jako HYLÉ). Proto také musíme stále pamatovat, že dávné řecké pojetí „přírody“, totiž FYSIS, je značně odlišné od našeho pojetí dnešního. Pro nejstarší filosofy byla FYSIS velkým problémem, a proto se také – jak se odedávna uvádělo – všichni tímto problémem takřka povinně zabývali (a psali pojednání PERI FYSEÓS). Šlo o velký problém proto, že – s vynálezem pojmovosti – za dokonalou, „pravou“ skutečnost považovali to, co se nemění, kdežto to, co se zrodí a vyrůstá, se evidentně proměňuje, a dokonce to nakonec hyne. Skutečným problémem jim tedy nebyla „příroda“, jak jí rozumíme dnes, nýbrž právě jen ona proměnlivost. Jejich hlavním a rozhodujícím zájmem bylo to, uprostřed nejrozmanitějších změn trvá bez proměny. Právě v tomto ohledu zůstávali staří řečtí myslitelé stále ještě pod obrovským vlivem mýtu (přesně: MYTHU) a mytického myšlení. A právě proto, že měli za to, že o tom, co se mění, nelze mít žádných spolehlivých znalostí, soustřeďovali se i tam, kde se něco proměňovalo, na to, co v těchto proměnách zůstávalo beze změny – a toto neproměnné považovali za základ či spíše podklad, podložku všech změn. Aristotelés to zcela zřetelně formuluje tak, že v každé změně se mění něco, co i po změně zůstává bez proměny. Už z toho je dobře patrno, že všechno proměnlivé jako by ztrácelo pro staré řecké myslitele smysl a význam, protože se jim to zdálo být zcela neuchopitelné. A FYSIS se tak nutně stávala problémem, protože se stávalo problémem, v jakém směru si FYSIS může podržovat nějaký smysl a význam. Je z toho vidět, že pro ně „smysl“ mohlo mít jen něco neproměnného (respektive něco, co se může vždy znovu, ale bez proměny vracet jako „totéž“). (Písek, 050401-2.)

Jan Patočka (1942)

... Kritika opanovala pole a tato kritika byla silou nové doby; ne tak silná byla již v tom, co kladla místo starých ideálů. V negativním jde vývoj skokem a v pozitivním hlemýždími krůčky. Na místo detronizovaných božstev nemohla přirozeně dosadit nic jiného než svou skutečnost, svou pravdu bez závojů a iluzí; ale jen málokdy byla k tomu dosti silna. Neboť po tisíc let bylo evropské lidstvo vychováváno k pocitu bezpečí v posledních základech svého bytí. Nyní náhle mělo zde stanouti před problémy a v nejlepším případě nerozřešenými záhadami. Neboť slovo příroda, které se stalo moderním překladem slova Bůh, bylo plné nedořešených a snad neřešitelných záhad, přes všecku jasnost metod, jimiž se o ní uvažuje a k ní dochází. Kdo chtěl nového ducha pojmout vážně, musil se odhodlat k životu bez jistot o Bohu, svobodě a nesmrtelnosti. Za to dostával náhradou život, jak vychází z rukou přírody, dostával přírodu a přirozenost. Leč tak dlouho si člověk zvykal na pojem přírody pohlížet právě očima rozumu spekulativního, že se neubránil, aspoň velmi často neubránil pokušení, aby v přírodě samé viděl novou oporu, aby v ní spatřoval záruku všech svých subjektivních požadavků na svět a jeho základy, aby prostě v jejích nových aspektech a darech nehledal staré pravdy, staré ideály, starou harmonii.
A tak průběhem 18. věku nacházíme dvě tendence ústředního pojmu přírody při společném,, a přece často protichůdném díle. První z nich je ta, která vychází z Newtonovy přírodovědy a směřuje k pohledu očima ryzí matematické objektivity: příroda, kozla zbavená, jak mezi spisovateli ji vidí Voltaire, někdy též Diderot a autoři Systému přírody; na druhé straně příroda harmonická, vznešená, božská, prozřetelná, vnitřně účelná, jednotná živá příroda – kosmos antiky a renesance, ovšem se všemi korekturami, které přináší moderní vědění o jednotlivém. První svou chladnou přesilou uvrhuje bezmocného člověka v zoufalství, jako Voltaire v Básni o lisabonské pohromě, druhá jej uklidňuje a uspokojuje jako kterákoli tradiční myšlenka theologická, proti níž má ještě tu výhodu, že od něho nepožaduje násilných vítězství nad vlastní přirozeností, nýbrž pouze odkrývá to, oč se příroda sama od věků postarala.
První tendenci bylo určeno zvítězit, jak vyplývá ze samotné úvahy o metodické podstatě vědy a jejím nutné korelátu, objektivní přírodě; ale k plnému vítězství došlo přece jen až v 19. věku a v 18. století není situace dlouho ještě jasná. ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 87.)

Hérakleitos (akmé –500-490)

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.]
Povaha (věcí) se ráda skrývá.
(zl. B 123 z Themistia)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.)
- – - – - – -
Die Natur liebt es sich zu verbergen.
(6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.)
- – - – - – -
D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)
(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.)
- – - – - – -

Jan Patočka (1975)

Vznik tohoto moderního (neplatónského) racionalismu je složitý. Dalekosáhlý význam v něm má nedořešenost problému, který převzala křesťanská epocha od antiky : překonání každodennosti a orgiasmu. Platónské řešení bylo zavrženo křesťanskou theologií, ale tato theologie sama přijala dalekosáhlé prvky tohoto platónsky zahájeného řešení. /110/
Platónský racionalismus, platónská snaha podřídit i samu odpovědnost předmětnosti působí v podzemí křesťanského pojetí dále. Theologie sama spočívá na „přirozeném“ fundamentu a „nadpřirozené“ se chápe jako naplnění „přirozeného“.
Distance vůči „přírodě“, která již není tím, v čem člověk stojí, nýbrž od čeho je oddělen svým jediným bezprostředním vztahem, vztahem k Bohu, umožňuje nyní pohled na tuto „přírodu“ jako na „objekt“.
(Kacířské eseje …, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 109-10.)

Karel Kosík (1969)

Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor mezi Sartrem a Garaudym o to, zda dialektika přírody existuje nebo ne. Na tomto sporu je však mnohem zajímavější, co obě strany spojuje, než to, co je rozlišuje. Tím společným je totiž nekritické přejímání určitého pojetí přírody a určité koncepce dialektiky. Obě strany ve sporu chápou přírodu pouze a výlučně jako předmět přírodních věd, tj. jako kvantitu a vnějškovost, a zcela jim uniká, že příroda, jako physis i jako natura, má význam neskonale bohatší a hlubší.
Pokud má mít termín „dialektika přírody“ filosofický a nikoli ideologický smysl, musí se v něm odhalovat …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)