Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Hegel připomíná v Encyklopedii (6959, S. 25), že Schelling nazývá přírodu zkamenělou inteligencí, a jiní dokonce zamrzlou inteligencí, a to v souvislosti s tím, jak sám říká, že příroda je sama procesem, v němž se má stát duchem, tj. zrušit své jinobytí (ihr Anderssein aufzuheben). A doplňuje, že příroda je pouze o sobě ideou; pokud se ideji odcizí, je pouhou mrtvolou rozvažování (der Leichnam des Verstandes). Necháme-li stranou ony specificky heglovské formy vyjadřování (i myšlení), vidíme, že odmítá onu starší myšlenku Descarzovu a také ono Spinozovo ztotožnění Boha s přírodou: „Bůh nezůstává zkamenělým a zemřelým, nýbrž kameny křičí a pozvedají se k duchu“ (der Gott bleibt aber nicht versteinert und verstorben, sondern die Steine schreien und heben sich zum Geiste auf – dtto). V tom je zřejmý důležitý moment distance od redukování všeho živého na res extensa, na „stroje“: těmi by se živé bytosti staly jen tehdy, kdyby se zcela odcizily ideji. Příroda tak není ani pouhý proces, ale je součástí dějin, v nichž se absolutní duch stává sám sebou tím, že si právě ve své práci v přírodě a v dějinách uvědomuje sebe.
(Písek, 060826-1.)

Karel Kosík (1993)

Nová ideologie se sama charakterizuje jako vědomí "spěchajících trhovců". Kdo je trhovec? Kdo se vším obchoduje a hlasitě vychvaluje své zboží, automobily, párky, informace, "ideje"? Trhovec není odborník v tom či onom oboru, trhovectví je celkový a základní postoj ke skutečnosti. Trhovec povyšuje trh na nejvyšší a jedinou realitu, vůči níž je všechno ostatní podřadné, fiktivní, subjektivní a nemá – "hodnotu".
Občan nemůže bez trhovce žít, je na něho vázán, s jeho existencí stojí a padá. Produkování a konzumování je elementární předpoklad, aby se mohl zrodit občan. Z této jednostranné závislosti vyvozuje trhovec falešný závěr, že může občana pohltit a stát se jedinou, bezkonkurenční figurou veškerého dění. Trhovec si občana podřizuje a mění ho na poslušný nástroj své strategie. Jednou za pět let dovoluje trhovec svému podřízenému, občanovi, aby se objevil na veřejnosti a volebním aktem potvrdil, že hlasuje pro udržení a rozšíření trhu jako jediné reality.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.)

Karel Kosík (1993)

Kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda. Jednotlivé epochy pravdu různě definovaly, ale předpoklad zůstával: pravda existuje. Nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje. Tato představa není filosofickou myšlenkou, ale dogmatickým tvrzením, které mystifikovaně a nevědomky vyjadřuje podstatu doby ovládané nepravdou. Militantní deklarace: pravda neexistuje, vychází vstříc převrácenosti převrácené reality, která sama sebe pozvedá na rovinu jediné pravdy.
Člověk je určován vztahem k pravdě. Jestliže pravda neexistuje, mizí také člověk, a tvor zvaný člověk ztrácí určitost a určení (poslání), mění se na bytost člověku pouze podobnou. Kde neexistuje pravda, nemůže existovat ani člověk. Kde se pravda zamítá, chybí i diference, všechno splývá do nerozlišené šedi, olovnatosti, lho-stejnosti. Chaotičnost triumfuje: zmizel rozdíl mezi vznešeným a triviálním, pravým a falešným, dobrým a zlým. V této nerozlišenosti je člověku všechno dovoleno a člověk si všechno dovoluje. S potlačením pravdy byla zničena i míra, skutečnost je vrhána do bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani nestoudnosti.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.) 01-07

G.K. Chesterton (1874-1936)

Zřejmě nemůžeme zvolit jako svůj ideál přírodní princip prostě proto, že (kromě nějaké lidské nebo božské teorie) v přírodě není principu. Laciný dnešní antidemokrat vám například slavnostně prohlásí, že v přírodě neexistuje rovnost. Má pravdu, ale nevidí logický dodatek. V přírodě není rovnost, ale také tam není nerovnost. Neboť rovnosti i nerovnost předpokládá měřítko hodnot. Vkládat do živočišné anarchie aristokracii je stejně sentimentální jako vkládat do ní demokracii. Aristokracie i demokracie jsou lidské ideály, z nichž jeden říká, že všichni lidé mají cenu, a druhý, že někteří lidé mají vyšší cenu. Ale příroda netvrdí, že kočky jsou cennější než myši; nevyjadřuje se o tom. …
Nemůžeme tedy vzít ideál z přírody, a poněvadž se tu snažíme sledovat prvotní a přirozený postup myšlení, vynecháme prozatím názor, že by onen ideál mohl pocházet od Boha. Musíme mít vlastní pojetí. Avšak …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 90.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O „žití v jednotě s ...“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené „spolubytí“ (i spolucítění), které adresně a individuálně „přichází“.
(Písek, 080301-5.)