LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Karel Kosík (1969)

Ta otázka mne však zároveň přivádí i ke známé slabosti české filosofie. Poměrně značný veřejný ohlas filosofické publicistiky nám nesmí zakrýt, že přes jisté první krůčky česká filosofie ani v onom uplynulém desetiletí nepodala skutečný filosofický výkon při objasňování takových základních filosofických otázek, jako je pravda, čas, bytí přírody, člověk atd. Tj. otázek, na nichž spočívá všechno, ne jenom kulturní a veřejný život, ale i politika, každodenní atmosféra, mezilidské vztahy, věda, literatura atp. V jednotném proudu kulturní aktivity minulého desetiletí se za pomoci filosofie podařilo postavit proti oficiálnímu obrazu člověka obraz jiný, ale vlastní úkoly filosofie budou teprve muset být formulovány a řešeny.
Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)

Karel Kosík (1969)

Tady bych snad jen upřesnil, co rozumím oficiální koncepcí člověka. Ne teoreticky a vědomě formulovanou představu člověka, nýbrž takovou jeho podobu, kterou na jedné straně režim jako politický, hospodářský a morální systém předpokládá, ale kterou zároveň také masově vytváří, protože právě takového člověka potřebuje. Lidé se přece nerodí jako kariéristé, omezenci, bez rozhledu, nepřemýšliví, necitelní, náchylní k demoralizaci, nýbrž určitý systém potřebuje takové lidi ke svému chodu a fungování, a tak si je pořizuje. Snad jenom na okraj stojí za povšimnutí, že členové vládnoucí politické skupiny v Československu, /329/ kteří byli v určitém smyslu kritériem této podoby člověka, se nedovedli smát a smích považovali za neslučiteln se svým politickýcm postavením.
Kultura, odpovídajíc si na otázku Kdo je člověk? formulovala svou odpověď pochopitelně docela jinak. Zatímco pro onoho oficiálního člověka byla charakteristická lidská omezenost, vyprázdněnost, neproblematičnost a nedynamičnost, zdůraznila naopak česká kultura člověk jako tvora složitého, existujícího v neustálém napětí a překonávání rezpor[ů], neredukovatelného na jeden rozměr. To, žen kultura vysunula do popředí takové podstatné momenty lidské existence, jako je groteskní, tragické, smích, absurdita, smrt, svědomí, mravní odpovědnost atd. atd., neznamenalo pouze, že tím znovu vstoupily do života. (Oficiální ideologie je prostě nebrala na vědomí, takže obiciální „marxistický“ člově nejenom neumíral, protoýže ideologie smrt nepřiznávala, ale vlastně ani neměl tělo, neboť oficiální ideologie nepřiznávala ani tělo a tělesnost. Ba víc, tento oficiální člověk neměl a nepotřeboval svědomí, neboť tato kategorie pro oficiální ideologii rovněž neexistovala.) Poukazem na jejich existenci se zároveň zcela zákonitě rušila ona jednostranná a nesmyslná představa o člověku.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 328-29.)

Karel Kosík (1997)

V knize Století Markéty Samsové shrnuji své stanovisko do vět: „Jedním ze základních slov 20. století bylo: likvidovat. Likvidace Židů, likvidace třídního nepřítele. Lidstvo by mělo dbát, aby hlavním tématem století příštího nebyla likvidace člověka jako bytosti, kterou určuje vztah k Otevřenu.“
(7884, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, str. 7.)

Karel Kosík (1963)

... Takzvaná „filozofia človeka“ nepostihuje človeka, pretože nezachycuje súvislosť jeho problematiky (okrem iného) s otázkou pravdy. Naproti tomu teórie pravdy dochádzajú k absurdným záverom, ak si neuvedomujú súvislosť pravdy s problematikou človeka. ... /49/
Husserl si nepoložil základnú otázku, či schopnosť človeka poznávať objektívnu pravdu, t. j. pravdu, ktorej obsah je nezávislý od poznávajúceho jedinca a ľudstva, nevrhá svetlo na človeka ako na bytosť, ktorej bytie má podstatný vzťah k pravde. Ak človek poznáva objektívnu pravdu (o čom Husserl nepochybuje), charakterizuje práve táto skutočnosť človeka ako bytosť, ktorá má prístup k pravde, a nie je tedy uväznená múrmi subjektivity, rasy, rodu, historickej doby, pomerov a jedinečnosti. Kto je oná bytosť, v ktorej bytí sa zvláštnym spôsobom zauzľuje dianie spoločonsklo-ľudskej i mimoľudskej skutočnosti? ...
(Človek a filozofia, in: Človek, kto si? ed. Ján Bodnár, Bratislava 1965, s. 48 a 49.)