Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Ladislav Hejdánek ()

Hromádka koncem dvacátých a počátkem třicátých let je přesvědčen, že víra musí být myšlenkově zpracována (“Reformace se nikdy nevzdala kladného vztahu k myšlenkovému zpracování víry …“ – KvŽM 404), ale považuje za nutné, aby zpracování theologické bylo „podepřeno“ „podrobným noetickým a filosofickým rozborem okrajových principů theologických“ a aby proto zejména reformace vytvořila „reformační filosofii, která by byla protivahou filosofie scholastické“ (405). Je dokonce přesvědčen, že !v myšlení reformačním byly sice předpoklady pro novou koncepci filosofickou, podstatně odlišnou od filosofie antické a středověké“ a že „reformační víra dává náměty a směr k nové metafyzice vskutku křesťanské“ (406). „Biblická koncepce Boha, člověka a světa čekala od počátku dějin křesťanských na své filosofické zpracování, ale nedošlo k tomu. Křesťanství zvítězilo v dogmatě a ve víře v církev nad antickou spekulací a metafyzikou, ale ve vlastním myšlení filosofickém a theologickém používalo stále filosofických a metafyzických principů antických …“ (s. 406). „Reformace znamená očistu evangelia, ale filosoficky nezdolala starých motivů myšlenkových. Proto se duch staré metafyziky vrací i do protestantské theologie.“ (dtto) A vyvozuje z toho programový závěr: „Problém reformační filosofie je dnes základní otázkou protestantské theologie.“ (s. 497). Dialektickým theologům Barthovi, Gogartenovi a Brunnerovi rozumí Hromádka tak, že hledají „případný noetický výklad reformační víry a pokoušejí se o adekvátní reformační filosofii“ (412). Hromádka v tom smyslu mluví o „předním úkolu protestantské theologie“. Ale může theologie vybudovat svou vlastní filosofii? Co by to znamenalo? (Krouž. blok, list 87-210) – (Praha,870426-3.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)