Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikové běžně mluví o „částicích“, i když připouštějí, že každá částice je nějak „přítomna“ v jakési třeba i velmi slabé podobě, do velké vzdálenosti od svého „centra“ Zatím jsem se nesetkal s tím, že by se řešil problém meze či hranice, která „dělí“ (?) vlastní částici od jejího „pole“, které sahá vlastně velmi daleko, i když tento její „přesah“ je jen velmi obtížně sledovatelný (a možná v jisté míře i zcela nesledovatelný). Hlavní (praktický) problém při zjišťování nebo zkoumání takového „pole“ spočívá v tom, že takovou částici nikdy nemůžeme izolovat a tak její „pole“ nechat, aby se nám dříve nebo později skrylo za mocnějšími „poli“, vyvolanými jinými částicemi (a jejich seskupeními, ať už pouhými „hromadami“ nebo skupinami více nebo méně částečně integrovanými). Leč soustřeďme svou pozornost jen na jednu složku či jeden aspekt zmíněného vztahu „čátice samé“ na jedné straně a jí vyvolaného a udržovaného „pole“, kde se ukazuje a eventuálně projevuje jako „při-tomná“ (a tak schopná vztahu, komunikace nebo vzájemného reagování).
(Písek, 140125-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Současná fyzika už nemluví (a nemyslí) zvlášť o čase a zvlášť o prostoru, ale spojuje obé pod pojmenování „časoprostor“; čas tedy chápe jako jednu z dimenzí včasoprostoruv. Ale tato dimenze má jistou zvláštnost, jíž se pronikavě liší ode všech ostatních dimenzí (ať už míníme jen 3, či snad 10 nebo ještě víc). A tak fyzikové přemýšlejí o oné zvláštnosti času, která spočívá v tom, že čas je „nevratný“, tedy že má „směr“. Ve všech ostatních dimenzích se můžeme pohybovat, jako kdyby ony samy stály, jako by se samy nehýbaly, ale v čase se nemůžeme pohybovat, jak bychom třeba chtěli, ale máme dojem, že se čas pohybuje sám a že my se pohybujeme v čase a s časem, vlastně dokonce že čas pohybuje, hýbe s námi. O „prostorových“ dimenzích si nemyslíme, že se pohybují samy o sobě a bez nás (ovšem někdy to přece jen nějak záleží také na nás a na našich pohybech, ale rozhodně nemáme za to, že by tyto dimenze mohly nějak pohybovat s námi. (V závislosti na tom, jak rychle se pohybujeme, se v krajních případech velkých rychlostí může stát, že se rozměry, např. délka úsečky, mohou zkracovat nebo aspoň jevit jako zkrácené; něco podobného však platí i o čase. Ale nikdy nemůžeme svou aktivitou způsobit, že dojde k obrácení směru („toku“) času. To je dost divné, protože si nedovedeme dost představit, že čas by mohl být „něčím“, co by se mohlo pohybovat a co by tedy mohlo mít nějaký směr svého vlastního pohybu. všechno, co se děje, se děje podle tohoto „toku“ času a je proto zcela nevratné. Existují ovšem takové pohyby nebo aktivity apod., které jsou schopny se stále znovu opakovat (něco jako pohyby v kruhu). Podrobnější zkoumání nám však vždy ukáže, že naprosto přesné „opakování téhož“ přece jen není možné, protože i tam, kde se podaří najít neuvěřitelně přesné opakování téhož po nesmírně dlouhá období, přece jen dochází k něčemu jako „stárnutí“ (třeba v případě reliktního záření; to je krajní příklad, jinde je to mnohem zřejmější).
(Písek, 150503-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

„Čivy“ jsou vlastně tělesné orgány, něco jako smyslové receptory, což je ovšem už termín posunující funkci „čivů“ do pouhé recepce, pouhého recipování, přijímání – nejspíš podnětů. Slovo čivy ve mně vyvolává spíše přítomnost aktivity, nikoli pouhé pasivity (asi v tom smyslu, jak reaktibilita předpokládá schopnost aktivity, činnosti – čivy jsou činné!). Nicméně to je jen můj „pocit“. Přesto by bylo možno tohoto již málo, ba jen výjimečně užívaného slova (a tudíž významově jen málo a jenom široce obtíženého) za jistých předem vymezených podmínek užívat. Byla by to tak trochu alternativa k příliš zpředmětňujícím termínům empirismem raženým, jak je impression, sensation, česky počitek, vjem, vněm, (vněmový) pocit, etc. „Čivům“ by tak bylo možno svěřovat určitou „aktivitu“, totiž reagování na ony vnější „podněty“, které by ovšem bylo nutno precizovat (na rozdíl od tradičního empirismu): podnětem pro zrak (oko, přesněji pro tu kterou buňku očního pozadí) by mohl být pouze foton nebo několik fotonů, když jeden nedostačuje, ale nikdy žádný strom nebo živočich; podnětem pro ucho by mohla být zvuková vlna určité frekvence, atd., nikdy však melodie nebo dokonce celá píseň; atd. To vše by muselo být teprve vytvořeno jako myšlenkový model, který by pak mohl být jen míněn.
(Písek, 110205-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ ((časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Nicméně nějaký „vnitřní“ (nepředmětný) pohyb ve světě nepředmětnosti musíme připustit a předpokládat. Tento „vnitřní“ pohyb však ještě není (nemůže být) oním „přicházením“. Musíme tedy předpokládat jakousi hraniční sféru mezi „vnitřním“ a „vnějším“, přesněji mezi „nepředmětným“ a „právě uskutečňovaným“ (neboť v této sféře už vždycky má svůj důležitý úkol nějaký subjekt (většinou ovšem mnoho subjektů, neboť už jde v jistém rozsahu o skutečný „svět“), a to je prostor akcí, aktivit, totiž právě onoho „uskutečňování“. A právě tato sféra přestavuje už nikoli ne-jsoucí „budoucnost“, nýbrž nastávající přítomnost – můžeme ji nazvat „budostí“. Budost je – zároveň s „bylostí“ součástí resp. složkou „přítomnosti“, neboť ta není bodová, nýbrž i časově „nejen prostorově, extensive“ rozměrná.
(Písek, 130927-3.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Bytí znamená nejen „být v čase“, ale také a především „časovat“ nebo snad „časit“ („zeitigen“). Tomu je ovšem zapotřebí náležitě porozumět. „Být v čase“ je vlastně poněkud divná formulace, pokud si náležitě neuvědomíme, že to lze říci jen o tzv. obecném čase, který není ničím původním, nýbrž který je odvozen od „časování“ (nebo „časení“) jednotlivých pravých jsoucen-událostí. Tzv. obecný čas je pouze jakýmsi kolektivním časovým „polem“, obklopujícím „pravé události“ všeho druhu a všech úrovní (ale jimi vytvářený!), ale vždy jen v určitém „místě“, takže záleží (a je plně závislý) na tom, co se právě tam děje, co se tam odehrává. „Obecný čas“ je tedy vždycky jen místní, případně regionální, protože je v různých oblastech poněkud různý (což je ovšem třeba ještě upřesnit); určitě platí to, co ještě překvapovalo u Einsteina, totiž že neexistuje jediná resp. absolutní „současnost“. Naproti tomu každé pravé jsoucno-událost spíš než „má“ svůj vlastní čas, tento svůj čas „časí“, vykonává, vytváří, a zároveň tím vytváří jakousi časovou „auru“ kolem sama, jakési časové pole, které se ovšem liší o onoho vnitřního výkonu „časení“ či“časování“. A tento výkon „časení“ (časování) je integrální součástí výkonu „bytí“ tohoto jsoucna-události. A toto „časení“ čili tento výkon „bytí“ má svoje tempo, které nemůže být prostě diktována „shora“, nýbrž musí být respektováno, a možná jen někdy a jen v něčem může být maličko a dočasně pozměňováno. (Bytí buněk v nějaké ráně, tj. jejich dělení, vznika a růst, a eventuelně odumírání, může být sice poněkud ovlivněno „zvenčí“, ale vposledu musí být svěřeno buňkám samým, asi tak, jako můžeme ovlivnit klíčení a růst semen a pak rostlin vhodnými podmínkami, ale nakonec půjde vždy o to, aby rostlina rostla sama ze svých sil.)
(Písek, 130221-4.)