LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Kosík (1969)

Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)

Aristotelés (-384-324)

Poněvadž je tomu tak, a naopak kdyby tomu tak nebylo, muselo by všechno vzniknouti z noci a ze „všeho dohromady“ a z nejsoucna, dají se tedy asi řešiti nesnáze, o něž tu jde, i jest skutečně něco, co se ustavičně pohybuje v neustálém pohybu, a to v pohybu kruhovém. Vysvítá to nejen z rozumové úvahy, nýbrž i z pozorované skutečnosti. A tak první nebe jest asi věčné.
Proto jest také něco, co pohybuje. Ježto však pohybované a pohybující zároveň jest ve středu, jest tedy něco, co pohybuje, aniž jest pohybováno, a co jest věčné, podstata a skutečná činnost zároveň.
Tím způsobem však pohybuje předmět žádostivosti a předmět myšlení, aniž jest pohybován. První předmět žádostivosti a první předmět myšlení jsou však totožné. Neboť předmětem žádání jest to, co se zdá dobrým, /310/, prvním předmětem, chtění jest však to, co dobré jest. K něčemu směřujeme proto, že se nám zdá, že je to dobré, spíše než naopak, že by něco bylo dobré proto, že k tomu směřujeme a po tom toužíme. Počátkem jest však myšlení.
Rozum, myslící duch jest však pohybován předmětem myšlen. Předmětem myšlení jest řada protiv o sobě a v ní jest podstata první, a to opět jednoduchá a skutečná. Jedno a jednoduché však není totéž; neboť jedno znamená míru, jednoduché však určité chování.
V téže řadě však právě jest také dobré a žádoucí o sobě; a první jest vždy nejlepší nebo obdobou nejlepšího. Že však účel náleží do oblasti toho, co nen pohybováno, ukazuje rozdělení. Neboť účel jest účelem něčeho a účelem pro něco, z nichž jedno již jest, druhé ještě není. Účel však pohybuje jako předmět lásky a tím, co je tak pohybováno, pohybuje dále ostatním.
(0176, Metafysika, přel. A.Kříž, Praha 1946, str. 309-10.)

Karel Kosík (1993)

Nová ideologie se sama charakterizuje jako vědomí "spěchajících trhovců". Kdo je trhovec? Kdo se vším obchoduje a hlasitě vychvaluje své zboží, automobily, párky, informace, "ideje"? Trhovec není odborník v tom či onom oboru, trhovectví je celkový a základní postoj ke skutečnosti. Trhovec povyšuje trh na nejvyšší a jedinou realitu, vůči níž je všechno ostatní podřadné, fiktivní, subjektivní a nemá – "hodnotu".
Občan nemůže bez trhovce žít, je na něho vázán, s jeho existencí stojí a padá. Produkování a konzumování je elementární předpoklad, aby se mohl zrodit občan. Z této jednostranné závislosti vyvozuje trhovec falešný závěr, že může občana pohltit a stát se jedinou, bezkonkurenční figurou veškerého dění. Trhovec si občana podřizuje a mění ho na poslušný nástroj své strategie. Jednou za pět let dovoluje trhovec svému podřízenému, občanovi, aby se objevil na veřejnosti a volebním aktem potvrdil, že hlasuje pro udržení a rozšíření trhu jako jediné reality.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.)

Karel Kosík (1993)

Kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda. Jednotlivé epochy pravdu různě definovaly, ale předpoklad zůstával: pravda existuje. Nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje. Tato představa není filosofickou myšlenkou, ale dogmatickým tvrzením, které mystifikovaně a nevědomky vyjadřuje podstatu doby ovládané nepravdou. Militantní deklarace: pravda neexistuje, vychází vstříc převrácenosti převrácené reality, která sama sebe pozvedá na rovinu jediné pravdy.
Člověk je určován vztahem k pravdě. Jestliže pravda neexistuje, mizí také člověk, a tvor zvaný člověk ztrácí určitost a určení (poslání), mění se na bytost člověku pouze podobnou. Kde neexistuje pravda, nemůže existovat ani člověk. Kde se pravda zamítá, chybí i diference, všechno splývá do nerozlišené šedi, olovnatosti, lho-stejnosti. Chaotičnost triumfuje: zmizel rozdíl mezi vznešeným a triviálním, pravým a falešným, dobrým a zlým. V této nerozlišenosti je člověku všechno dovoleno a člověk si všechno dovoluje. S potlačením pravdy byla zničena i míra, skutečnost je vrhána do bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani nestoudnosti.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.) 01-07

Karel Kosík (1993)

... Čeština je dokonce schopna vyjádřit přesně podstatu tohoto paradigmatu, když jeho bytí charakterizuje jako zbytnělost (obéznost, rakovinné bujení), jehož doplňující stránkou je zbytečnost, nadbytečnost, přebytečnost lidí; věk čipů ohlašuje, že člověk jako bytost určovaná vztahem k pravdě nepřichází pro tento systém v úvahu, je zbytečný a přebytečný, dalšímu vývoji pouze překáží.
(Pražské jaro, « konec dějin » a šaušpíler, in : Předpotopní úvahy, Praha 1997, str. 111.)