Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Kosík (1963)

... Takzvaná „filozofia človeka“ nepostihuje človeka, pretože nezachycuje súvislosť jeho problematiky (okrem iného) s otázkou pravdy. Naproti tomu teórie pravdy dochádzajú k absurdným záverom, ak si neuvedomujú súvislosť pravdy s problematikou človeka. ... /49/
Husserl si nepoložil základnú otázku, či schopnosť človeka poznávať objektívnu pravdu, t. j. pravdu, ktorej obsah je nezávislý od poznávajúceho jedinca a ľudstva, nevrhá svetlo na človeka ako na bytosť, ktorej bytie má podstatný vzťah k pravde. Ak človek poznáva objektívnu pravdu (o čom Husserl nepochybuje), charakterizuje práve táto skutočnosť človeka ako bytosť, ktorá má prístup k pravde, a nie je tedy uväznená múrmi subjektivity, rasy, rodu, historickej doby, pomerov a jedinečnosti. Kto je oná bytosť, v ktorej bytí sa zvláštnym spôsobom zauzľuje dianie spoločonsklo-ľudskej i mimoľudskej skutočnosti? ...
(Človek a filozofia, in: Človek, kto si? ed. Ján Bodnár, Bratislava 1965, s. 48 a 49.)

Karel Kosík (1969)

Vezměme například otázku Co je příroda? Tento příklad má dvě části. Jednak je třeba vycházet z toho, že u nás žije v povědomí donedávna často používaný pojem „dialektika přírody“. Není to tak dlouho, co se vedl ve Francii spor mezi Sartrem a Garaudym o to, zda dialektika přírody existuje nebo ne. Na tomto sporu je však mnohem zajímavější, co obě strany spojuje, než to, co je rozlišuje. Tím společným je totiž nekritické přejímání určitého pojetí přírody a určité koncepce dialektiky. Obě strany ve sporu chápou přírodu pouze a výlučně jako předmět přírodních věd, tj. jako kvantitu a vnějškovost, a zcela jim uniká, že příroda, jako physis i jako natura, má význam neskonale bohatší a hlubší.
Pokud má mít termín „dialektika přírody“ filosofický a nikoli ideologický smysl, musí se v něm odhalovat …
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 330.)

Karel Kosík (1969)

Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)

Ladislav Hejdánek (1991)

* U Masaryka najdeme silně formulovány důrazy na problémy sociální, politické, náboženské atd. – u Patočky to je vše kriticky reflektováno, ale vždy z jakési abstrahující distance. Patočka není přítomen v životních zápasech společnosti a doby, jen občas v důsledku výzvy a tlaku situace se do pozice bojovníka spíš proti své ne-li vůli, tedy náklonnosti dostává.
* U Patočky nenajdeme pevné ani po celý život jednotné hodnocení Masaryka-myslitele. Patočka respektuje a dokonce vysoko hodnotí Masaryka jako politika, státníka, člověka geniálně vytušivšího velké problémy doby atd., ale jako filosofa jej převážně a někdy dost drsně kritizuje. A přece právě ve svých pokusech pozitivních z něho vychgází nebo se k němu vrací, jinak a jinými myšlenkovými prostředky formuluje jeho otázky i jeho postřehy a vůbec je vůči němu v jakémsi střehu a a někdy až alergickém odporu.
* Patočka právem odmítá Machovcovu interpretaci Masaryka jako předchůdce existenciálního způsobu myšlení (Mas.,smzdt., 186), ale spojuje své odmítnutí s chybným viděním Masaryka jako filosofa sociologizujícího. To sice vypadá na první pohled jako věc nepochybná (a to tím spíše, že sám Masaryk se chápal spíš jako sociolog než jako filosof), ale ve skutečnosti to je dosti těžký omyl. Patočka formuluje svou tezi velmi vyostřeně: říká, že Masaryk svou „filosofii smyslu života, vybudovanou kolem dilematu víra-nevíra, naprosto zesociologizoval“ (tamtéž). Po právu lze říci, že Masaryk se nehodlal (… ?)
(Praha, 910913-x.)

Emanuel Rádl (1928)

... Tento rozdíl mezi Masarykem a masarykovci mne už dávno zarážel; /258/ čím to je, že tak málo lidí Masaryka chápe? Anebo snad jej chápou ti, kdo šli za Volnou myšlenkou, za politickým pojetím protestantství, za nacionalismem, za sociálním liberalismem? Čím dále, tím méně jasně vidím odpověď. Vidím ovšem některá fakta. Jest to předně podivuhodná snášenlivost Masarykova, který se snáší s cizími názory, dokud není nutno je zavrhnout z důvodů prakticky důležitých, a tak způsobuje, že se lehce za jeho názory pokládají názory jeho přátel, protože jich výslovně neodmítl. Pedagogem, který vtlouká svým žákům určité názory do hlavy a vyhání z ní falešné, Masaryk nebyl. Za druhé nevypracoval Masaryk žádnou svoji myšlenku systematicky a teoreticky, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě pro denní zápas, většinou kritizuje daný politický případ nějaký a vysvětluje nepřímo v zápase s ním své názory. Proto jeho přívrženci jsou si jasni o negaci, jsouce protiklerikální, proti nacionalismu, protimarxističtí, ale nebývají jasni v tom, co postavit pozitivního proti těmto negacím.
(7783, Válka Čechů s Němci, Praha 21993, str. 257-58.)
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 201-02.)