Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Četl jsem nedávno (v jedné diskusi) zase větu, kterou jsem ovšem slyšel už mnohokrát: pravda prý „zůstává pravdou, i kdyby to vyslovil sám ďábel“. To je pochopitelně nejen nevinný omyl, ale především nebezpečná lež. Pravda je totiž skutečně nezávislá na tom, kdo na ní pracuje, kdo s ní manipuluje, třeba i kdo s ní někoho mlátí po hlavě. Ale to není „pravda“ ve smyslu výpovědi, formulace, slovního vyjádření, nýbrž je to norma každé výpovědi, formulace nebo vyjádření. A je hned třeba dodat, je to norma nepředmětná, tedy pravda ještě nevyslovená, neformulovaná, slovy nevyjádřená. – A pak tu je samozřejmě ještě něco jiného, možná ještě významnějšího. Proč by takový ďábel vyslovoval pravdu? Co by z toho měl? Čeho tak ďábelského by tím chtěl dosáhnout? A jsme u věci samé: vyslovená pravda je jako zbraň nebo třeba jen nůž. Ve vazbě jsme nesměli u sebe mít nůž, dokonce ani jen jídelní (a tupý); nůžky (mizerné) nám jen na chvíli zapůjčili a přitom jsme museli zůstat pod dozorem. S „pravdami“ lze i velmi nebezpečně manipulovat; ale není to „podle pravdy“, není to „to pravé“, ale je to „proti pravdě“. S „pravdou“ lze zacházet s velmi špatnými úmysly, a takové zneužití dělá z pravdy lež. Ano, pravda je vždycky pravda, ale „pravdivá výpověď“ se může stát i zradou !
(Písek, 150221-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofické tradice jsou stále ještě zamořeny představou, že pravda je jedna jediná a neměnná po všechny časy (obvykle se pak mluví o tzv. „absolutní pravdě“, tj o pravdě oddělené, odloučené ode všeho). Pravda však je „jediná“ a také „absolutní“ v docela jiném smyslu. Je zaměřena a platí pro určitého člověka (resp. vůbec pro určitý subjekt, chceme-li pamatovat na kosmické dimenze) a do určité situace, tedy také do určité jeho situace (ale neomezuje se jen na jeho osobní situaci). V tomto „konkrétním“ (Whitehead by asi právě zde užil termínu „konkrescentní“) směřování není pluralitní, polyvalentní, nýbrž právě jedinečná – ovšem stále ještě jakožto „nepředmětná“, tedy též zároveň „z budoucnosti přicházející“. Její „směřování“ je adresováno pro určitý subjekt (přesněji: pro mnoho různých, ale vždy určitých subjektů). Záleží na všech těchto subjektech, jak oné oslovující, ale jediné Pravdě v závislosti na své vnímavosti budou rozumět, jak toto své porozumění vztáhnout ke své situaci a pak zasáhnou do situace mnohem širší, která už zdaleka není jenom jejich. A v závislosti na této vnímavosti (a jejích mezích) se nám pak výsledek jeví tak, že „pravda“ je polymorfní a že platí pro každého jinak.
(Písek, 120527-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Sókratovský paradox, k němuž se vrací např. Kierkegaard ve Filosofických drobtech, možná není takovým paradoxem, za jaký jej měl sám Sókratés a jakým se možná opravdu zdá některým lidem dodnes. Je jen třeba blíže rozebrat, oč tu vlastně v onom hledání pravdy či tázání po pravdě jde. Pochopitelně se tu netážeme a nechceme tázat nesmyslně na něco, o čem vůbec nic nevíme, nýbrž většinou na něco, o čem něco víme, ale čím si ve svém vědění nejsme tak docela jisti. Má-li ostatně otázka ( jakákoli otázka) vůbec dávat smysl, musí být nějak spjata s docela určitým kontextem, a to nejen slovním, řečovým, ale také situačním. Říká-li tedy Kierkegaard (6926, str. 12), že o pravdě, která má být učena, musíme předpokládat, že není („insofern die Wahrheit gelehrt werden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden“), můžeme to přijmout a dokonce interpretačně rozvést právě v onom kierkegaardovském smyslu, který se značně liší od sókratovského. Pravda, na kterou se tážeme, vskutku není „jsoucí“, neboť není žádným „jsoucnem“. A pokud se tážeme na nějaké jsoucno, na něco jsoucího, tážeme se na ně v tom smyslu, že chceme vědět, jak se to s ním má doopravdy, tj. ve světle pravdy, v perspektivě pravdy. Jinak řečeno: o tom „něčem jsoucím“ chceme vědět něco navíc, totiž pravdu o něm. Jinak totiž je možno se o témž „něčem jsoucím“ dozvědět i leccos jiného, neplatného nebo nepravdivého. Z toho je zřejmé, že pravdivostí (či pravdou), o kterou nám v takové otázce jde, nemáme na mysli pravdivost (či pravdu) samotného jsoucího, nýbrž pravdivost (pravdu) něčeho jiného, co se však významně a jedinečně k onomu jsoucímu vztahuje. Obvykle máme na mysli soud, výpověď nebo výrok o onom jsoucím.
(Praha, 000120-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve světle pravdy se každá skutečnost ukazuje ve své skutečnosti (ve své skutečné podobě, ukazuje svou pravou tvář či podobu, tj. ukazuje se v pravém světle, atd.). Může se tak ovšem ukázat právě jen ve světle pravdy, což znamená, že na onu pravdu a její světlo nesmíme přitom zapomenout: bez pravdy se nikdy nemůže skutečnost ukázat v pravém světle. Z toho pak vyplývá, že to pojetí, které redukuje tento „fenomén“, toto FAINESTHAI na to, že v pravdě se skutečnost ukazuje, jak jest, musí být – po dlouhých věcích, kdy se mohlo rozšířit jako předsudek – soustavně a neúnavně odhalováno jako chybné a mylné. Proto také opakovaný Heideggerův důraz na „Sein-lassen“ v sobě tuto mylnost nějakým způsobem zachovává, a to právě vyslovením onoho „lassen“. Pravda je sice situační, protože je vždy zamířena do jisté situace, ale tím, že tuto situaci a její složky ukazuje v pravém světle, ji ve skutečnosti (nepředmětně) dotváří a tím perspektivně přetváří, neboť v pravém světle se každá situace ukazuje jako nedostatečná, nepřiměřená své vlastní „pravosti“ – a tedy jako v nějakém směru „ne-pravá“ a ergo hodná nápravy. K pravé podobě každé skutečnosti náleží také tato ne-pravost a zároveň potřeba napravení. Pravda je vždy také výzvou k vidění ne-pravostí a k porozumění, jak nezbytné je každou ne-pravost napravovat.
(Praha, 000301-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Dnes psala Bára Řebíková (průvodní list k zásilce dvou DVDéček) a zmínila se, že Milan Balabán „říkal, že jste staří přátelé a vedli jste spory o to, je-li pravda také osobní, personální“. Ten spor je (a byl) ovšem založen na nedorozumění nebo spíše na nechuti k porozumění. Pravda sama není osoba, není to subjekt, ale přichází nejen adresně ke každému subjektu, ale oslovuje každý subjekt osobně (aniž by sama musela eo ipso být osobou). Přichází jako nepředmětná výzva, žádající jednak vnímavost, jednak pochopení, porozumění. Jakmile subjekt (člověk, tj. lidský subjekt) tuto nepředmětnou výzvu uznamená a zaregistruje, už jí vskutku dodává něco osobního, personálního, ale nikoli proto, že by osobní (personální) byla pravda sama nebo třeba jen ta určité nepředmětná výzva, nýbrž protože osobní, personální charakter má to subjektní (a subjektivní) uznamenání a (správné nebo nesprávné) pochopení ze strany subjektu. Pravda ze své strany potřebuje, aby na její výzvy („ataky“, nepředmětné útoky) subjekt aktivně reagoval, ale sama se jeho subjektnosti a subjektivnosti nepřipodobňuje a nebere na sebe žádnou subjektnost ani subjektivnost. Mluvíme-li někdy o „něčí“ pravdě, mluvíme vlastně nikoli o pravdě, nýbrž o jeho konkrétním pochopení pravdy. A na tomto konkrétním pochopení jsou ovšem nutně stopy, ba rysy subjektnosti a subjektivnosti. Pravda „sama“ si žádá, aby byla pochopena a uskutečněna, tj. aby se subjekty chovaly podle toho, kam sama ukazuje a jak co z dané skutečnosti osvětluje, ale nebere na sebe sama povahu ani žádný rys určitého lidského subjektu, ale ani rys subjektnosti vůbec, a to znamená ani žádný rys personality – kromě jediného rysu, totiž krom adresnosti zaměřenosti k určitému subjektu (eventuelně k určitému typu či spíš k určité skupině subjektů, neboť nemusí vždy jít o adresné přicházení k jedinému subjektu). Ale přenášet cokoli z charakteru subjektu na pravdu, onen subjekt oslovující, je nejen nezdůvodněné, ale přímo chybné, mylné (a také zavádějící, jak víme z dějin myšlení). To vše je ostatně jen jakési zdůraznění a podtržení toho, že pravda na sebe samu nebere lidskou podobu, ale že je výzvou pro člověka (pro lidi), aby se podrobili jejímu apelu Pravda je v každém ohledu kritériem a normou pro člověka, zatímco na ní samé neutkvívá nic, co by bylo v relativním chápání „lidské“ (Němci mají dobré slovo „all-zu-menschlich“, což oslabeně překládáme jako „příliš lidské“). A být subjektem resp. osobou, personou je vždy a nutně spojeno s tím „příliš lidským“ – a proto nutně padá vždy na vrub subjekt, nikoli na vrub pravdy.
(Písek, 130709-1.)