Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Máme za to, že jediným zdrojem aktivity je (může být) nějaký subjekt; přitom základní formou aktivity je výkon vlastního bytí subjektu. Teprve odtud může být založena akce v pravém smyslu, která znamená jakousi „odnož“ oné základní aktivity sebevýkonu. Tato odnož míří – buď ,nazdařbůh‘ nebo více méně cíleně mimo subjekt, tj. do jeho nejbližšího (a na vyšších úrovních i vzdálenějšího) okolí. Předpokladem „cílenosti“ akce jsou jisté informace, získané v dřívějších akcích (eventuelně – na určitých nižších rovinách života – získané druhově či rodově etc. v dlouhých vývojových etapách a zakódovaných v tzv. instinktech, tj. jakýchsi bio-automatismech). Jakási základní „vnímavost“ vůči okolí musí proto předcházet každé cílenosti aktivit. A protože vnímavost vůči sobě předpokládá přístup subjektu k sobě, a ten zase předpokládá ještě dřívější odstup od sebe (a každou akci můžeme chápat zčásti také jako odstup od sebe resp. sebe-opouštění (z něhož je ovšem obvykle možný návrat k sobě), musíme odlišit dvojí typ zacílenosti (téličnosti), totiž téličnost primární, která je vlastní každé (pravé) události, a téličnost sekundární, která je podmíněna oním odstupem od sebe a pak novým přístupem k sobě. A protože každá (pravá) událost potřebuje ke svému sebe-uskutečnění určité prostředí, v němž může probíhat (jinak končí předčasně, aniž se mohla ve svém dění rozvinout), musíme i onu primární téličnost podmínit jakousi primární či spíše primordiální vnímavostí, bez níž se žádná událost nemůže ustavit jako subjekt. To je značně obtížný problém, ale má svou pozoruhodnost: ona primordiální vnímavost nemůže být založena na žádná akci (tudíž ani na akci nazdařbůh), neboť předchází konstituci subjektu. Tím se dostáváme k tomu, že tento typ vnímavosti může mít fundamentální význam pro naše pochopení povahy subjektu: nemusí nutně jít o vnímavost vůči danostem okolí, ale také vůči tomu, co „dáno“ v přesném slova smyslu není. A pak záleží na tom, zda rozšíříme své pojetí „okolí“ tak, aby tam své místo dostaly i skutečnosti „na-dané“ (a přesto skutečné). To by pak – v tomto případě – znamenalo, že ona primordiální vnímavost, která nepředpokládá ještě ustavení události jakožto subjektu, zahrnuje mimořádně významnou vnímavost vůči tomu, co „přichází“, tedy vůči výzvám budoucnosti. (Písek, 050724-2.)