Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Chyba teleologického pojetí není teleologii nutně vlastní, ale je spíše čímsi vnějším, „přidaným“: je důsledkem předpokladů (resp. předsudků), které nemusí nutně být s teleologií spjaty. Ty předsudky jsou ve skutečnosti důsledkem či spíše složkou zpředmětňujícího pojetí, které chápe „télos“, cíl, jako něco daného předem, tedy v minulosti – tudíž jako něco buď minulého nebo naopak vždy přítomného, ale ne jako něco budoucího, k čemu má teprve dojít, co má teprve nastat. Náprava je proto nejen možná, ale poměrně „snadná“, ovšem za předpokladu, že budeme schopni opustit zpředmětňující způsoby myšlení a naučíme se pracovat také s intencemi nepředmětnými. Télos, cíl (a v řečtině také konec) jakožto pojem resp. koncept (pojetí) nemusíme nutně zavrhnout, ale můžeme se pokusit o nápravu. J.B.Kozák v tomto smyslu trval na tom, že žádné cíle nejsou dány, že cíle nejsou prostě „součástí“ dané skutečnosti, ale že naproti tomu nelze popřít skutečnost télična, tj. pozorovatelné a zkoumatelné zaměřenosti k cílům (ovšem cílům nedaným odedávna, ale přece jen vždy utvořených a „zvolených“ předem). Jako názornější příklad se nám může ukázat třeba slavná anabáze našich legionářů v Rusku, když ovládli železniční spojení do Vladivostoku. To spojení sice bylo postaveno již před válkou, ale bylo na mnoha místech přerušeno, takže legionáři museli celé úseky znovu dostavět. Když si tuto občasnou situaci jakoby vystřihneme a oběma směry rozšíříme, dostaneme modelové řešení: lokomotiva s dvěma nebo více vagony stojí na kolejích, ale jen na omezeném kusu kolejí. Aby se mohla dostat dál, musí mít s sebou železniční dělníky a inženýry, kteří vždycky postaví kupředu kus trati. (Je už jedno, zůstává-li za vlakem trať tak, jak ji postavili, anebo je-li nezbytné, aby trať,po které už vlak projel, museli zase rozebrat a aby tak získané pražce a kolejnice atd. mohli znovu použít k dalšímu postupu vpřed. Nějaký konečný cíl této dost pomalé jízdy nemusí být daleko dopředu stanoven (i když stanoven být může – to záleží na rozhodnutí cestovatelů); ale i když není předem pevně stanoven (a i když tedy není přesně stanovena ani celá trasa), je nepochybné, že se vlak nějakým určitým směrem a teda vždy k nějakým nejbližším cílům pohybuje). Evoluce živých bytostí probíhá právě tímto způsobem: žádný jednotlivý organismus ani žádná generace organismů nemůže svévolně opustit dosavadní cestu vývoje, a to znamená, že nemůže „navázat“ na jakoukoli jinou vývojovou cestu, ale malými kroky může ovlivnit další dlouhodobý postup (a tak se buď vzdalovat v tom či onom ohledu cestě dosavadní nebo i cestám organismů příbuzných, kdysi blízkých až totožných).
(Písek, 120101-2.)