Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Jan Patočka (1947)

Každá transcendentální filosofie implikuje, že takový princip existuje. Je však otázka, zdali existencialismus tuto oblast spíše nezakrývá, než odhaluje. Transcendentalismus je filosofie, podle které nelze vysvětlit svět toliko ze světa: předpokládá něco mimo svět, překročení světa. Překročení je nutné, protože svět, universum, je soubor předmětů, a předmět nikdy nemůže býti jiným než předmětem. Svět nevysvětlí tudíž nikdy prožívání a uvědomění světa. I nitro, i proces prožívání však může být předmětem, naší reflexe, naší vnitřní analýzy. Pokud tudíž můžeme konstatovat, rozbírat, stanovit souvislosti a zákony, jsme ustavičně ve světě jako jeho členové; a to, co konstatujeme, není sám živý pohled, jehož mocí je všechno teprve pro nás. Proto musí být veškerá předmětnost překročena; a to je možné jedině tím, že se distancuje/323/me od celého světa, tj. i od vlastního života. I vlastní život, veškerý jeho obsah, je nutno ponechati ve světě. S ním však vlastně i řeč, i zákony myšlení, i pojem světské pravdy. Co zůstává, je tedy mimo oblast jasně sdělitelného a mimo dosah poznání (ve smyslu předmětném). A přece právě zde, v tomto nepředmětném, leží základní podmínka toho, že pro mne vůbec existuje svět v celé své bohatosti, že má pro mne význam: zde leží živé a nezpředmětnitelné já; nezpředmětnitelné v tom smyslu, že nikdy není ve světě jako obsah, jako něco, s čím se tam lze setkati. Ve světě se lze setkati s věcmi a jejich vlastnostmi, s živými bytostmi a lidmi, ale nikdy s já, s tím právě, co se samo setkává. Je možno zakoušeti tu „své vlastní“ stavy, to všechno, nač si lze z vlastního života vzpomenout a od sebe sama tak oddělit, na co lze reflektovat, a co tedy není posléze já; ale já, které by bylo předmětem, by byl leda pojem, slovo, flatus vocis. Transcendence já, jeho nadřazenost světu a nepřítomnost ve světě, se dokazuje tím, že já jest vždy tam, kde je nikdo nemůže hledat. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Já však je vždy na počátku a kdo by je chtěl najít, musil by spojit počátek a konec: tím by však zmizelo obojí. To je ostatně též důvod, proč Cogito je primum principium: že za ně nelze jít dále, že každé hledání má já na svém vrchu, že já je vždy nahoře; já je první pravda, která se nikdy neztratí, jako se plovací pás nikdy natrvalo nepotopí, jako loutka s olověnou nožkou se vždycky znovu postaví zpříma.
Existencialistům však cogito a jeho transcendence nestačí; místo cogito sum říkají cogito, ergo non sum, a subjektivnost chápou jinak, ...
(Pochybnosti o existencialismu, in: Fenomenologické spisy I, Praha 2008,
str. 322-23.)