Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1961)

... Ve Starém zákoně existují vám všem dobře známá slova „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho“, podle Kanta ta nejhlubší slova bible. Proč? Protože transcedence uchopená pomocí obrazu a podobenství už není transcedencí, nýbrž stala se něčím konečným. Učiníme-li si obraz a podobenství o božství, stává se božství něčím ve světě, jak tomu bylo s mnoha bohy v dějinách. Ale v samotném Starém zákoně jsou přece texty plné obrazů božství, stále se mluví o tom, jak je Bůh hněvivý, milosrdný, žárlivý, spravedlivý, jak udílí pokyny, stanoví zákony a tak dále, tedy samé obrazy a samá podobenství. V člověku jako konečné smyslové existenci se skrývá nepřekonatelná antinomie, spočívající v tom, že transcedenci nebo božství, jehož obraz či podobenství /75/ si nemá vytvářet, nemůže jako konečná bytost myslet jinak než v obraze a podobenství, to znamená přibližovat se k němu v šifrách. Toto napětí nikdy neustává a nemůže ustat. Můžeme je pochopit. ...
(Šifry transcendence, přel. Vlastimil Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 74-75.)

Karl Jaspers (1961)

Druhá hranice vědy má jinou podobu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: Všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádání vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právem tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
(Šifry transcendence, přel. Vlastimil Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39.)

Karl Jaspers (1953)

Alle Entschlüsse meines Lebens waren mitbedingt durch eine Grundtatsache meines Daseins. Von Kindheit an war ich organisch krank (Bronchiektasen und sekundäre Herzinsufilosofizienz). Auf der Jagd saß ich manchmal, aus Schwäche des Körpers versagend, bitterlich weinend irgendwo in der Verborgenheit des Waldes. Erst als ich 18 Jahre alt war, wurde durch Albert Fraenkel in Badenweiler die Diagnose gestellt. Bis dahin hatte ich häufige Fierberattacken infolge falscher Behandlung meines Zustandes. Jetzt lernte ich, das Leben einzurichten unter den Bedingungen dieser Krankheit. Ich las eine Abhandlung von R. Virchow, /281/ die bis ins Detail meine Krankheit beschrieb und die Prognose stellte: spätestens in den dreißiger Jahren ihres Lebens gehen diese Kranken an allgemeiner Vereiterung zugrunde. Ich begriff, worauf es in der Behandlung ankommt. Langsam lernte ich die Verfahren, die ich zum Teil selbst erfand. Unmöglich war die richtige Durchführung, wenn ich der normalen Lebensführung der Gesunden folgte. Will ich arbeiten, muß ich das Schädliche wagen, will ich am Leben bleiben, muß ich für strengste Ordnung unter Vermeidung des Schädlichen sorgen. Zwischen diesen beiden Polen verlief mein Dasein. ...
(Philosophische Autobiographie, in: 3336, Philosophie und Welt, München 1963, S. 280-81.)

Karl Jaspers (1946)

... Národ nelze učinit individuem. Národ nemůže heroicky zahynout, nemůže být zločincem, nemůže jednat mravně nebo nemravně; to vše je možné jen v případě jednotlivců, kteří k němu patří. Národ jako celek nemůže být vinen nebo nevinen – ani v kriminálním ani v politickém (zde jsou odpovědni jen občané státu) ani v morálním smyslu.
Posuzování v kategorii národa je vždy nespravedlivé; předpokládá falešnou substancializaci – má za následek to, že člověk jako jedinec je zbaven důstojnosti.
Ale světové mínění, které dává nějakému národu kolektivní vinu, je faktem téhož druhu jako skutečnost, že se po tisíciletí myslilo a říkalo: Židé jsou vinni tím, že Ježíš byl ukřižován. Kdo jsou ti Židé? Určitá skupina politicky a nábožensky rozhorlených lidí, kteří měli tehdy mezi Židy jistou moc, jež vedla ve spolupráci s římskou posádkou k Ježíšově popravě.
Přesila takového mínění, které se stává samozřejmým – a to i u myslících lidí -, udivuje proto, že omyl /40/ je tak jednoduchý a zřejmý. Stojíme před jakousi stěnou, jako by lidé byli hluší ke každému důvodu, ke každé skutečnosti, a i když k nim hluší nejsou, přece na ně zase hned zapomínají, aniž by uznali jejich platnost.
Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národů tedy nemůže – s výjimkou politické odpovědnosti – existovat: ani jako kriminální ani jako morálním vina ani jako metafyzická vina. Prohlásit za viníka kolektiv je omyl, k němuž má pohodlnost a nadutost průměrného, nekritického myšlení blízko.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39-40.)

Karl Jaspers (1947)

Jedes Umgreifende ist in der Spaltung nicht allein auf der einen Seite, als Objekt oder als Subjekt. Die Beschränkung auf die eine Seite läßt das Wesentliche verlorengehen, das aber nicht auf der anderen Seite liegt, sondern in den Weisen des Verbundenseins von Objekt und Subjekt in der Spaltung. Auch die Existenz liegt keineswegs im Subjekt als solchem; Existenz erscheint in der Verschlungenheit von Subjektivität und Objektivität.
Das Seinsbewußtsein hat also einen doppelten Boden, sowohl in der Objektivität wie in der Subjektivität. Immer stößt die bewegte Seele /1024/ in allen Weisen ihres Innewerdens auf das Objekt als ein Seiendes, das an sich ist, das mehr ist als die Seele und als der Gedanke, das gedacht wird und nicht selbst Denken ist. Immer ist für die Seele wieder das Letzte ihre Subjektivität, die Gewißheit, daß sie ist, das Innensein dessen, was sie ist. Das Objekt kann zum absoluten Ansichsein gesteigert werden. Dort ist das Sein die Substanz, hier das Ich. Beide sind falsche Verabsolutierungen des einen Pols. Beide für sich führen zum Bewußtsein einer Bodenlosigkeit. Unser Seinsbewußtsein fühlt das Sein verloren, wenn es nichts mehr als nur das Objekt hat oder nur noch Subjekt ist. Dann findet im Philosophieren jeweils eine Umkehr statt. Wenn im objektiven Wissen von Gegenständen der eigentliche Sinn von Sein, damit Wesentlichkeit und Interesse aufhört, dan wird im Durchbruch zur Subjektivität die Wirklichkeit des Seins gesucht(z.B. Kierkegaard). Wenn umgekehrt in der endlosen Reflexion der Subjektivität, in der bloß spekulativen Bewegung des Gedankens mit dem Objekt auch der Gehalt verschwunden ist, dann wird der „Durchbruch zum Objekt“ zu leidenschaftlichem Begehren des Denkens (z.B. der junge Schelling). Jedesmal tritt die feindselige Forderung auf: man müsse aus der Bodenlosigkeit zum Sein zurückkehren. Solche polemische Haltung pflegt aus dem einen Extrem ins andere zu führen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 1023-24.)