LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karl Jaspers (1949)

Das 60. Jahr ist zweifellos der Beginn des Greisenalters. Der Jubel der Jünglings- und Mannesjahre ist nicht mehr möglich, und heute ohnehin unangemessen. Aber das Philosophieren folgt nicht der biologischen Linie, es kann gerade im Alter erst recht wachsen. Vielleicht zeigt sich sogar nur dem Alter das bleibende Wesentliche. Entgegen dem leiblichen Abstieg geht eine Kurve hinauf in das Ewige. Nicht von selbst. zumeist scheinbar überhaupt nicht; es liegt am einzelnen. Ich wünsche Ihnen, daß Sie dorrhin gelangen.
Der alte Plato, der alte Michelangelo, Rembrandt, der alte Goethe – sie haben wundersam das Tiefste berührt. Sie ermutigen uns kleinen Leute. Es ist ein Geheimnis, daß der Mensch geistig nicht alt werden muß.
(Jaspers Heideggerovi, Basel, 23.9.49.)
6990, Heidegger-Jaspers: Briefwechsel, 1920-1963, Piper, München 1990, S. 188.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)

Karl Jaspers (1961)

Filosofická víra není obsah, na nějž se věří, nýbrž je jednáním spojeným s vírou. Zbožný katolík by mi mohl říci: Nevím, zda je Bůh, ale cítím se jím jistý. Teologicky to jistě není korektní, ale je to možná teze filosofické víry. Tato víra nenaslouchá Bohu samému, ale slyší ho ve skutečnosti, pokud se mu to ukazuje ve dvojznačných šifrách. Tato víra nečiní svou vlastní racionalitu měřítkem Boha nebo božství, nýbrž zakouší svůj vlastní rozum, orgán tvořený Bohem, na cestě nekonečného pohybu k transcedenci. Jedinou, ve vzpomínce působící a neumořitelnou dokonalostí jsou jen nejvyšší okamžiky, stále znovu vystavované pochybnosti.
Filosofická víra zná sebe samu jen jako dějinný pohyb, který probíhá v důvěře, že existuje poslední důvod, jehož prostřednictvím se víra ve jménu svého rozumu vzdává sebe sama, aby slyšela a následovala to, co se jí v něm ukazuje. Proto se neodvolává na žádné zjevení, ani na to, které uznávají (vždy jen omezená) společenství, ani na to, ani na to, které by přicházelo ve vlastním osvícen. Být diskrétní, dokonce i vůči sobě samým, s ohledem na to, co se naprosto nedá uchopit, co se nedá držet a učinit vlastnictvím a co, jakmile je vysloveno jako něco určitého, je si už sebou samým nejisté, to je charakteristickým znakem této víry. Kdo žije /37/ v její skutečnosti, neodvolává se na ni ani proto, aby něco odůvodňoval, ani proto, aby ospravedlňoval. A každý pokus vyslovit ji určitě zná sebe sama jen jako způsob čtení zašifrovaného písma, nikoli jako vyznání dogmatu, které filosofická víra musí v otázkách víry považovat za něco, co směřuje proti jejich smyslu.
Všechny obsahy víry proto musí filosofická víra nahlížet jako dějinné šifry, jež jí jdou vstříc. Vůči těmto věcem není jen tolerantní (nikoli proto, že by jí byly třeba lhostejné), ale je otevřená pro obsahy, které se v nich realizují, poněvadž je jimi spoluzasahována.
Pro tuto vstřícnou a naslouchání žádostivou toleranci existuje jen jediná hranice. Musí být intolerantní vůči intoleranci. To znamená: tam, kde se obsahy víry usilují prosadit jako hodnota, bráním se filosofická víra proti násilí násilím.
Až dosud bylo základním fenoménem dějinného pobytu, že stále znovu, v silovém poli energií, které usilují o světovládu, docházelo k tomu, že se víra stávala vyznávaným obsahem, k němuž je člověk veden, v němž je vyučován a který praktikuje jako jedině a výlučně pravou víru.
(citováno ex: Miloš Havelka, Karl Jaspers život a dílo, předmluva in: K.Jaspers, Šifry transcendence, přel. Vlast. Zátka, Praha 2000, str. 36-37.)

Karl Jaspers (1951)

Sartre ist der Schöpfer des Existentialismus, der heute in der breiten Welt ein Echo findet. Ohne Sartre wäre die Sache auf engere Kreise beschränkt geblieben. Sie machte als Mode erst von sich reden, als der Dichter sie vertrat und in seinem dichterischen Werk ihr Sprache gab. Das ist ein philosophisch zweideutiges Faktum. Was nur in dichterischer Gestalt sich versteht, bleibt für den Hörer und Leser undurchdachte Stimmung. In Auffassungen und Folgen ist sie dem Zufall preisgegeben und zeigt dann jene absonderlichen Randerscheinungen, die mit dem Ursprung der Sache nicht viel zu tun haben. Die Menge derer, die Sartres Dramen und Romane kennen, ist gewiß außerordentlich viel größer als die der wenigen, die sein umfangreiches philosophisches Werk lesen. Dichtung ist noch nicht Philosophie oder sie ist mehr als Philosophie. Wie großartig auch immer uns eine Welt etwa in Balzac oder Dostojewski begegnet, unser Innerstes erregt, uns mitschwingen läßt, in solcher Gestalt wird Erlebnis und Möglichkeit noch nicht zu Entschluß und Festigkeit der Existenz. Die Verführung durch ästhetische Anschauung, wenn diese, statt Versuchsfeld im Spiel der Möglichkeiten zu bleiben, zur Haltung des Lebens wird, vernichtet den Ernst. – Sartres Erfolg als Autor von Dramen und Romanen beruht aber nun doch keineswegs allein /498/ auf seiner Kunst, die geschult ist an der Überlieferung der klassischen französischen Form, sondern vor allem darauf, dass er die Nöte und Schrecken des heutigen Menschen aus dem Denken her darstellt. Er möchte uns gegenwärtige Menschen zu unserem Bewusstsein, d.h. er möchte uns unsere Philosophie bringen, in der Stufenfolge vom dem eindrücklich einfachen, jedermann faßlichen Symbol bis zum verwickelten Gedanken. Seine Dichtungen sind ...
(Was ist Existencialismus? in: Schweitzer Illustrierte 40, 1951, Nr. 18, pp. 15, 26; s malými změnami in: 3327, Aneignung und Polemik, München 1968, S. 497.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „metafyzika“ nebylo – jako neologismus – původně raženo žádným filosofem, ale mělo účel knihovnický. Veškeré významy, které jsou pro pozdější dobu nebo pro nás dnes s tímto označením spojeny, jsou tedy dodatečné a druhotné. Proto také nelze trvat na jejich platnosti, které by mohla být odvozena ať už z dlouhé tradice, ať z nějaké nepochybné etymologie. Právě naopak: protože ona „stará“ metafyzika se stala definitivně neudržitelnou a náleží nepochybně pouze do nějakého „muzea“ myšlenek, je název sám vlastně uvolněn pro nový výklad (nové interpretace) a pro „zavěšení“ nových významů, nových konotací (a pochopitelně i pro zrušení a vyloučení některých důležitých konotací starých). Jistou zdaleka nikoli nevýznamnou oporou je ostatně také to, že ono původně knihovnické označení místa, kam konvolut Aristotelových názvem neopatřených textů byl zařazen, bylo takto spjato s „knihou“ (resp. několik „knih“, dnes už jen „kapitol“ v našem smyslu), připisovanou Aristotelovi (právem, i když samým Aristotelem asi takto koncipována nebyla, jak lze přesvědčivě doložit, takže ji musíme považovat za jakýsi sborník textů, které původně asi náležely do odlišných kontextů). Sám Aristotelés měl zřejmě na mysli to, čemu říkal „první filosofie“, ale ten sborník, který odedávna nese ten knihovnický název „Metafyzika“, obsahuje jednak texty, které do „první filosofie“, jak jí Aristotelés rozuměl, rozhodně nenáleží (např. jedna knih či kapitola se týká kategorií, a podle Aristotela výklad o kategoriích nejenom že nepatří do první filosofie, ale nepatří vůbec do filosofie, nýbrž do zvláštní disciplíny či skupiny disciplín, které byly od jeho časů chápány jako „logika“, ale na rozdíl od něho byly do filosofie obvykle znovu zařazovány); ale na druhé straně chybí v tomto spisu výklady témat, o nichž se sice naprosto pevně říká, že do první filosofie náleží, ale v žádné „knize“ (kapitole) Metafyziky o nich ani souhrnně pojednáno není, nýbrž jsou tam jen drobné zmínky a poukazy jinam, k jiným textům. Pokud bychom se tedy chtěli vrátit k Aristotelovu chápání „první filosofie“ jako k předpokladu a základu nějakého nového pojetí „metafyziky“, musili bychom akceptovat dosti tvrdé oddělování tohoto názvu od zmíněného „sborníku“ textů, které k sobě původně ani nepatřily a které Andronikos z Rhodu jen vnějšně a formálně označil jako spis, který je v knihovně umístěn „vedle Fysiky“, což ovšem zase nebyla kniha o jedné z disciplín „první filosofie“, ale spíše kniha (přesněji 8 knih) o „fysických věcech“, tedy vlastně o jednu z „praktických“ filosofických disciplín. – A pokud jde o etymologii: „META“ bychom pak mohli (a jak mám za to, měli a musili) chápat nikoli ve smyslu místní blízkosti, nýbrž ve smyslu alternativy k „FYSICE“, přičemž samu FYSIS bychom musili podrobit novému, velmi důkladnému přezkoumání, abychom si tak zjednal dosti pevnou základnu pro rozhodování o tom, co bude nyní náležet do sféry (tématiky) „metafyziky“ v onom novém smyslu.
(Písek, 080117-4.)