Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1962)

Das Umgreifende, das das Sein selbst ist, ist zugleich ein solches, das auf keine Weise für uns Objekt wird.
In der Welt gehen wir nach allen Seiten und finden in ihr ins Unendliche die uns erkennbaren Dinge. Die Welt selber im ganzen ist nicht verstehbar und nicht in ihr angemessen denkbar; sie ist für unser Wissen kein Gegenstand, sondern nur eine Idee als Aufgabe für das Forschen.
Die Transzendenz aber erforschen wir überhaupt nicht, wir werden von ihr – im Gleichnis gesprochen – berührt und berühren sie als das Andere, das Umgreifende alles Umgreifenden.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 122.)

Karl Jaspers (1931)

Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, als das eigentliche Sein haltbar ist, muβ Philosophie über alle Gegenständlichkeit transzendieren.
Der Gegenstand, den ich erkenne, ist im Erkenntnisakt gemeint, aber nicht Bestandteil dieses Erkenntnisaktes; Erkenntnisakt und Gegenstand stehen auch im Meinen eines idealen, etwa eines mathematischen, Gegenstandes einander gegenüber. ...
(3337, Philosophie Bd. I, Springer, Berlin etc. 1956, S. 37.)

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Problém resp. myšlenka ortogeneze bývá většinou chápána jako otázka po tom, jak a čím je evoluce (geneze, zrod všeho organicky nového) „řízena“. Takto je ovšem celá otázka špatně, chybně položena, protože se hledá něco, nač bychom vše ergo „zdánlivě“ nového mohli převést, z čeho bychom mohli každou „novost“ odvodit, ergo jak ji pochopit jako „ne-novou“. Každá geneze, každá emergence nového se při svém uplatnění, tj. při svém uskutečňování musí nutně nějak orientovat na okolnostech, podmínkách, prostě na danostech, do nichž „přichází“ (jako nová), které musí nějak respektovat, jimž se musí přizpůsobovat a z nichž musí vybírat také „materiál“ ke svému uskutečňování, tj. růstu a fungování. Ovšem při všem tomto zdůrazňování důležitosti „prostředí“ nikdy nesmí upadnout v zapomnění ta základní skutečnost, že ono vskutku nové není nikdy následkem ani produktem toho, co tu bylo a je dříve, tedy toho již jsoucího, již předtím uskutečněného a svým způsobem trvajícího, přetrvávajícího (takže právě jako „materiál“ nebo vhodné okolnosti může sloužit).
(Písek, 130902-2.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje.
(Praha, 000301-2.)