Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Řeč (e Sprache) - původ
Karl Jaspers
(1947)
a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)
vznik lístku: březen 2005
Jednotlivec a „typ“
Karl Jaspers
(1946)
Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.
Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů – se netýkají nikdy druhových pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž typových pojmů, jimž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je známkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále: ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco vystihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. Tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem – a vtloukli /39/ jej lidem do hlav svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy. Není národa jako celku. Všechna vymezení, která zavádíme, abychom jej určili, jsou překračována povahou faktů. Jazyk, státní občanství, kultura, společné osudy – to vše nekoinciduje, ale protíná se. Národ a stát nespadají v jedno, jazyk, společné osudy, kultura rovněž ne. Národ nelze učinit individuem. ...
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 38-39.)
vznik lístku: leden 2007
Subjekt a „věc“
Ladislav Hejdánek
(2008)
Masaryk se vší silou brání proti „historismu“, čímž rozumí negativně popírání jakýchkoli „statických“ momentů v dějích (ve vývoji, v historii atd.), a pozitivně jednostranné zdůrazňování všepostihujících změn a pohybů. Základní oprávněnost tohoto Masarykova motivu je po mém soudu nepochybná, ale je bohužel stále ještě poplatná staré metafyzice, které – při nejmenším od Aristotela – stavěla na tom, že změna je možná jen na povrchu něčeho, co se nemění, tj. jako něco druhotného, přídavného, co je nějak „navěšeno“ na substrát. Jak se dnes ve vědách ukazuje, nic takového, jako nějaký pevný „substrát“ všech změn neexistuje; právě v základech všeho, tj. veškerenstva, celého Vesmíru, jsou změny, pohyby. Najdeme-li někde něco více či méně trvalého a jakoby neměnného, ukáže se, že to muselo být nějak „ustaveno“, „vytvořeno“, „zorganizováno“ na základě oněch prvotních změn. Zároveň však se ukazuje, že zůstaneme-li jen u tohoto rozpoznání, nejsme dost pozorní, protože nevěnujeme pozornost právě té stránce skutečnosti, tj. skutečného světa, že nejrozmanitější změny a proměny mohou být nějak pořádány, organizovány, stmelovány, sjednocovány v nějaké i zvenčí rozpoznatelné „celky“, které se liší od pouhých „hromad“ a proto nemohou být za pouhé hromady považovány. Masaryk tedy oprávněně trvá na tom, že se musíme starat nejen o pohyby, změny, vývoj, ale že musíme dobře vidět i to, že právě ty nejdůležitější (nejvýznamnější, zejména ty nejsložitější) změny, pohyby a vývojové procesy jsou možné jen za předpokladu a pod podmínkou toho, že byly, jsou a budou nějak sjednocovány, integrovány. Na rozdíl od Masaryka ovšem nebudeme v těchto „celcích“ (byť relativních, nedokonalých, k celkovosti jen spějících resp. svou celkovost stále obnovujících a vylepšujících) vidět „věci“, tj. nebudeme mluvit o „věcech“, ale najdeme si jiná, zřetelněji promlouvající pojmenování. V případě pravých jsoucen (tj. pravých událostí, neboť každé pravé jsoucno je událostným děním, jehož integrita je zajišťována zevnitř, nikoli zvenčí) budeme mluvit o „subjektech“. Vhodný název musíme najít také pro nepravá jsoucna, nepravé události; ale tam asi bude zapotřebí hned několika různých pojmenování, aby byl zřejmé, kde jde o pouhé hromady, agregáty, které jako „věci“ pouze vypadají, a kde naopak jde o více nebo méně pořádané a někdy i sjednocované komplexy, ustavované a udržované díky přístupům zvenčí, a tedy nikoli relativně samostatné a svébytné, nýbrž spojované s určitými smysluplnými kontexty, tj. svůj vlastní smysl nem,ající ani nevytvářející, ale smyslem zvnějšku obdařované.
(Písek, 080102-1.)
vznik lístku: leden 2008
Ssubstance x subjekt (u Hegela) | Subjekt x substance (u Hegela)
Ladislav Hejdánek
(2008)
Milý Martine,
jsem rád, že jsi Fenomenologii celou přečetl (dokonce dvakrát, a aspoň česky). Ale rovnou na tom zmíněném citátu vidíš, jak Patočka překládal – např. „Das Wahre“ je u něho „pravda“ – on to hned zjednodušil a zároveň významově posunul (pro Hegela není „Wahrheit“ a „das Wahre“jedno a totéž!). Ve filosofii je dobré mít český překlad po ruce, ale nikdy překladu nesmíš moc věřit. Ale ani obracet formulaci naruby (jak to dělají formální logici a považují to za přípustné) se nesmí, a zejména k tomu navíc dávat jiná slovíčka. „Eben so sehr“ znamená „právě tolik“ či ještě spíš „právo tak mnoho“, nikoli „právě tak“ – ta nivelizace už sama zkresluje. A proto se to nesmí obracet, má to přece dějinný kontext. Jak Ty to překládáš, to ospravedlňuje staré chápání (totiž že subjekt byl chápán jako substance, takže to můžeme dělat tak trochu i my – vůbec ti nedochází, že to není srovnatelné, tj. že šlo o zcela jiný pojem), zatímco Hegel říká, že „to pravé“ je třeba nyní, když už se na to konečně začínáme dívat jinak než celá dosavadní tradice, musíme „to pravé“ chápat „rovněž tak silně, stejně tak mocně“ jakožto subjekt, jako se to dosud mocně (a mylně) chápalo jako substance. A jak se to dosud chápalo jako substance? Jako „pouze substance“, neboť sám subjekt byl přece chápán jako substance. A tak jestliže nyní se stejným důrazem a se stejnou silou budeme chápat „to pravé“ jako subjekt (v novém smyslu, kdy už subjekt pro nás není žádná substance, nýbrž něco jiného, ne-substance resp. non-objekt, neboť až dosud „subiectum“ znamenalo „obiectum“!), znamená to „eben so sehr“ stejně tak výlučné chápání, jako bylo výlučné to dosavadní chápání, které „to pravé“ mělo výlučně za „substanci“ čili „objekt“. – Zajisté, to je můj výklad, ale ten má svou logiku, kterou mohu kdykoli a každému, kdo chce poslouchat, demonstrovat (a vyargumentovat). – Musíš si uvědomit, že já jsem se vlastně poprvé setkal s konceptem opozice „předmětné a nepředmětné“ právě u Hegela; jen proto jsem byl „připraven“, abych si povšiml toho termínu u Patočky, který to vždycky všecko spíš změkčuje! (Dokladem toho může být má dissertace, kde jsem se vůči Hegelovi právě distancoval. Jenže jsem se nedomníval – jak to děláš Ty – že distancovat se mohu nejlépe, když ho nebudu pořádně číst. Pravý opak je pravdou: když něco pořádně nečteš, tak se od toho nemůžeš ani pořádně distancovat – a ono to do tebe proniká, ani nevíš jak. Já jsem hodně dlouho neměl rád Heideggera; nejmenoval jsem ho, ale polemizoval jsem proti němu ve starém článku o Hromádkově pojetí pravdy, Patočka to zjistil, přesvědčoval mne, že to je nedorozumění, že Heidegger to vlastně myslí podobně jako já. A pak se ten můj text diskutoval ve Filosofickém ústavu po dobu několika týdnů, ne-li měsíců (tehdy jsem o tom vůbec nevěděl, až mnohem později mi to řekl Zumr). A Patočka se k tomu i dál vracel, takže to později od Patočky slyšel ještě i Kouba. A právě proto jsem pak musel toho Heideggera číst stále víc a víc, a zejména ho promýšlet, abych docela přesně věděl, proč s ním nesouhlasím a v čem (zatímco v jiných směrech ho docela sprostě vykrádám, ale s plným vědomím, že mu už nemohu propadnout, že ho jen „svobodně používám“).
No, tak promiň žvanivému dědkovi, který neví, jak přestat.
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 22. ledna 2008, 15:39; Písek, 080122-1.)
vznik lístku: leden 2008
Stáří a myšlení
Karl Jaspers
(1949)
Das 60. Jahr ist zweifellos der Beginn des Greisenalters. Der Jubel der Jünglings- und Mannesjahre ist nicht mehr möglich, und heute ohnehin unangemessen. Aber das Philosophieren folgt nicht der biologischen Linie, es kann gerade im Alter erst recht wachsen. Vielleicht zeigt sich sogar nur dem Alter das bleibende Wesentliche. Entgegen dem leiblichen Abstieg geht eine Kurve hinauf in das Ewige. Nicht von selbst. zumeist scheinbar überhaupt nicht; es liegt am einzelnen. Ich wünsche Ihnen, daß Sie dorrhin gelangen.
Der alte Plato, der alte Michelangelo, Rembrandt, der alte Goethe – sie haben wundersam das Tiefste berührt. Sie ermutigen uns kleinen Leute. Es ist ein Geheimnis, daß der Mensch geistig nicht alt werden muß.
(Jaspers Heideggerovi, Basel, 23.9.49.)
6990, Heidegger-Jaspers: Briefwechsel, 1920-1963, Piper, München 1990, S. 188.)
vznik lístku: leden 2009