Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

V dějinách nemají „příčiny“ rozhodující význam, i když to tak mnozí historikové předpokládají a vykládají (i Masaryk např. 0065, Ot.soc.I, 172 považuje příčinný výklad za podmínku vědeckosti historie). Na „nižších“ úrovních má tzv. příčinnost svou důležitost pouze v tom, že je založena v setrvačnostech přírodního charakteru (např. že nějaký dokument zůstává po svém vytvoření po dlouhou dobu beze změny, pokud není umělec narušen nebo zničen, a chátrá jen velmi pomalu; nebo že hrad nebo palác po svém dostavení přečká jak svého zakladatele i stavitele a dělníky, tak i řadu dalších generací, pokud je náležitě udržován; apod.); naproti tomu jiné přírodní „setrvačnosti“ mohou představovat jen buď pomalé nebo naopak náhlé narušování nebo i zničení, ale nemají žádný přímý pozitivní vliv dějinný, tj. nejsou dějinně produktivní, nýbrž jen destruktivní. Naopak vše, co můžeme rozpoznat jako vytváření a udržování dějinnosti, je založena na aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Dějinné subjekty jednak reagují nejen na přírodní okolnosti, ale také na situace dějinné, a to předpokládá, že je nějak (správně či nesprávně) chápou, že jim nějak rozumějí, že na ně nějak v tomto smyslu i navazují a na ně resp. na výzvy s nimi spojené nějak odpovídají, tj. právě reagují.
(Písek, 070120-2.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Jan Patočka (1976)

Zkrátka: vztah původně-politického k filosofii nelze vyložit ani z kauzality, ať už byla pojata jakkoli, ani z jednostranné fundace; je to vztah, v němž jsou oba členy stejně původní. Teprve možnost odvážné velkorysé lidskosti dosažená v politickém životě BIOS POLITIKOS umožňuje na jedné straně, aby do života vstoupilo něco takového jako filosofické kladení otázek, filosofické tázání a bádání ze sebe, na druhé straně plodí možnosti veřejného života a kontinuitu jeho modalit tím, že se spolupodílí na tvorbě smyslu dějinné situace.
Proto také v úzce „politickém“ pojetí nejsou dějiny nikdy skutečně sebou samými. Dějiny jako pole činů i pouhých gest, iniciativ i pouhého reagování, v němž se lidé prostě nechají unášet, ukazují se ve své svébytnosti teprve ve spojení s oním stejně původním druhým.
Stejná původnost neznamená přesto stejnou váhu a naprostou vzájemnou nezávislost. V Platónově čtveřici (tetraktys) zdatností – ARÉTAI jsou všechny stejně původní, „pramení“ však nicméně všechny na konec přece z moudrosti – SOFIA. Heideggerovská časovost se svými stejně původními dimenzemi „pochází“ nakonec přece z budoucnosti.
Dějiny jako opakování základních možností lidské svobody se nakonec zakládají v té dimenzi, která přináší jasnost vztahu k sobě samému, neboť je to tato jasnost, kvůli níž tu je dimenze jednání, nikoli jako pouhý prostředek, nýbrž jako dimenze jednání, která je teprve díky tomuto vztahu dokonale sama sebou, totiž pravý lidským, prosvětleným sebevztahem. Proto dochází teprve v této vzájemnosti k tomu, co bylo ve filosofii nazvýáno péče o duši. Proto také, když se vyčerpají možnosti jasnosti, mizí i možnosti jednání. Toto však nemá vést k jed/238/nostranně pochmurnému pohledu na dějiny, ale jen vysvětlovat, proč dějiny nejsou stejnoměrný a hladký postup kamsi dál, nýbrž výzva, která zůstává stále stejně obtížná.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 237-38.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nestačí používat slova „dějiny“, nestačí ani formálně připustit, že „něco takového“ jako dějiny opravdu existuje, je třeba – právě na rozdíl od běžného, vždy myšlenkově poněkud nepřesného a často přímo konfúzního užívání nejrůznějších pojmenování – rozlišovat mezi pouhými „ději“ (pohyby, procesy, proměnami) a skutečnými „dějinami“. Dějiny nejsou možné ani myslitelné bez jistého nepominutelného zprostředkování lidským vědomím, a to ještě ne jakýmkoli vědomím a myšlením, nýbrž takovým které se už naučilo si uvědomovat a také programově promýšlet (a myslit) souvislosti mezi tím, co se už odehrálo, stalo a pominulo, tím, co se právě děje, a zejména tím, co musíme, můžeme a co také nemůžeme v blízké i vzdálenější budoucnosti (podle okolností) očekávat, čeho se můžeme nadít a čeho máme důvody se obávat. Myslet „dějiny“ ne jako pouhý sled nejrozmanitějších stavů a dějů, které lze jen konstatovat, ale jako něco, čemu můžeme rozumět, čeho smysl můžeme někdy lépe, někdy hůře chápat, představuje vlastně jakousi poměrně nedávnou novinku; jde o objev tzv. dějinnosti, a tento objev musel čekat na to, až se lidé postupně učili a naučili dějinně myslet, což zase představovalo spíše vynález. Dějiny jsou možné jen tam, kde se lidé postupně naučili dějinně jednat a dějinně myslet. Obojí šlo ruku v ruce, ale jako všude jinde, praxe tu vždy trochu předcházela reflexi, ale teprve s vylepšeným způsobem reflektování se mohla pročišťovat i praxe, tj. jednání mohlo být lépe zacíleno, mohlo se smysluplněji zaměřit k dosahování cílů, k nimž by bez toho zprostředkování dějinného chápání dějů nikdy nemohlo dojít.
(Písek, 080107-2.)

Emanuel Rádl (1913)

Je mnoho pravdivého na onom dnes tak všeobecně rozšířeném přesvědčení, že ducha, který stále usiluje o něco nového, neuspokojí studium dějin vědy natolik jako zdařilý experiment nebo objev ještě neznámého faktu. Příjemný pocit, že se při experimentování a pozorování sami účastníme vývoje vědy, při historickém studiu chybí. Zde se musíme spokojit s obdivováním a zaznamenáváním toho, co vykonali jiní. Navíc můžeme sotva doufat, že při opakovaném zkoumání toho, co už jiní stokrát četli, narazíme na něco překvapivě nového.
Přesto mají dějiny vědy svůj důležitý raison d’être. Jako všechno na světě, i biologie má vedle své věcné stránky i stránku historickou.Dnešní biologie nezávisí jen na svém pravé objektu, tedy na struktuře, způsobu života, vývoji organismů apod., nýbrž je bytostně závislá také na způsobu, jak biologii chápali naši předchůdci.
Nietzsche jak známo vyslovil originální myšlenku, že studium dějin působí na originalitu tvůrčího ducha takřka ochromujícím způsobem, takže se proto máme od působení dějin osvobodit. Této myšlence nelze upřít jisté oprávnění: jestli vůbec kde, pak právě ve vědě má být člověk svobodný a nezávislý – a to i na tradici. To je však možné jenom jako ideál. Skutečností je, aspoň v biologii, že od konce 17. století se nikdo nepokusil vytvořit nějakou biologickou nauku tak, že by začal s čistým stolem, aniž by se opíral o předchůdce, a že i u nejoriginálnějších a zdánlivě nejnezávislejších duchů, jako jsou Descartes, Vesalius, Kant, Cuvier, lze ukázat až příliš výrazné stopy vlivu určitých škol. /50/
Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založeno na faktech, od toho, co je převzato od ruhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 49-50.)