Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969-70)

... Že tyto otázky jsou vlastní věcí filosofie, že jsou tím, co na této půdě, o níž hovoříme, je především třeba vyjasnit, pro to máme staré svědectví. /48/
Věc filosofie je poprvé pod tímto titulem, jakožto „věc sama“ – věc, o kterou běží, TO PRAGMA AYTO, jmenována v 7. listě Platónově, kde Platón hovoří o tom, že záležitost, věc filosofie je něco, co rozumný člověk se bude varovat svěřit písmu.4 Je to velký, vždy znovu nedorozumění vydaný pasus. Platón tam hovoří o nejvyšších úlohách filosofie: TA PRÓTA TÉS FYSEÓS. FYSIS znamená bytí vůbec; principy FYSIS, bytí – to je titul pro filosofii. Počátky, z kterých vše jest, vzniká a poznává se. Platón se vyjadřuje ironicky o pokusu Dionýsia mladšího napsat filosofický spis. Něco jako filo¬sofický spis by on, Platón, byl nejspíš povolán sepsat, ale dá si velmi dobrý pozor, aby nějaký napsal. A myslí to vážně: Platón nikdy filosofický spis nenapsal.
Platónovy dialogy jsou hYPOPNÉMATA, umělecky formulované zápisky o diskusích, mající charakter stylizovaného zpřítomnění prá¬ce vykonané diskutujícími v Akademii. Nejsou to filosofická po¬jednání v našem smyslu. Jednak mají podnítit, ukázat, jak se ve filosofii žije, jednak zpřítomnit průběh určitého způsobu problematizování v Akademii. Platón říká v této souvislosti: „O těchto věcech ode mne není žádný spis a žádný nebude, neboť to se nedá vyjádřit jako ostatní MATHÉMATA.“ (MATHÉMATA – to znamená vědění, které je naučitelné, dá se z mysli do mysli přenést, objektivní vědění, to, co Bolzano označuje jako „věty o sobě“ a „pravdy o sobě“. V řec¬kém významu to do sebe pojímá matematiku, aleje to mnohem širší.) „Principy bytí – to se nedá vypovědět slovy, OYK RÉTON hÓS TA ALLA MATHÉMATA. Nýbrž z četných společných problematizování, úsilí, diskusí [jak jsou referovány v Platónových dialozích], z diskutující¬ho spolubytí, společného sžívání se s tou věcí, vztahování se k věci, o kterou běží, PERI TO PRAGMA AYTO [to je ta věc filosofie, věc sama se musí ukázat, zúčastnit], se stane, že náhle – jako když přeskočí jiskra a zanítí se světlo [věc sama ho zanítí, to společenství je nezbytné, ale nestačí] – vznikne světlo v duši, a pak už se živí samo sebou.“ To je záhadný výrok.
Věc filosofie je nějak spojena s PSYCHÉ, která má možnost v jistém smyslu být všecky věci. Všecky věci jsou ...
- – -
4 Platón, Listy, VII, 341 C. Srv. čes. překl. F. Novotného v: Platónovy listy. Praha 1928, str. 53; 2. vyd. Platon, Listy. Praha, Laichter 1945, str. 58; slov. překl. J. Špaňár v: Platon, Dialogy. Bratislava, Tatran 1990, sv. 3, str. 619.
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 47-48.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Mám za to, že termín „metafyzika“ je z důvodů, které lze uvést, uvolněn, takže může být pochopen a interpretován novým, od starší tradice odlišným způsobem. Půjdeme-li však dost daleko zpět a uvážíme-li také etymologické hledisko, můžeme se ve svém chápání významu tohoto termínu opřít jednak o to, že META neznamená „super“, tedy „nad“, nýbrž spíše „za“ nebo „vedle“, jak toho ostatně užil knihovník Andronikos z Rhodu, jednak – a to především – o poněkud odlišné chápání toho, co vlastně znamená termín FYSIS. Právě protože je tento termín úzce spjat se slovesem FYEIN, případně s jeho mediem FYESTHAI, budeme trvat na tom, že o FYSIS můžeme mluvit (a uvažovat, myslet) jen tam, kde něco vzniká zrodem, děje se (roste, vyrůstá, spěje, dospívá), a posléze zaniká smrtí. Jinými slovy řečeno, o FYSIS můžeme mluvit jen tam, kde jde o (pravé) události, které mají svůj vlastní počátek i svůj vlastní konec, jež nestanovujeme my jako vnější pozorovatelé, nýbrž jsou jim inherentní. Teprve za toho předpokladu může být smysluplně položena otázka, v jakém smyslu lze uvažovat o tom, co je „vedle“ této dějovosti resp. událostnosti, tedy co není součástí žádné „pravé události“, žádného „pravého jsoucna“, ale přesto je nějak bytostně s tímto jsoucnem-událostí nerozlučně spjato. Abychom mohli na takto položenou otázku smysluplně odpovědět (resp. abychom se o to mohli alespoň vážně pokusit), musíme přistoupit k důkladnějšímu rozboru toho, co míníme „událostí“, především pak co míníme událostí jakožto intencionálním modelem (v našem případě nutně ne-předmětem, protože se chceme principiálně vyvarovat redukcionistického chápání události jako nečasové, mimočasové struktury).
(Písek, 070701-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Před necelými 6 lety uveřejnil americký filosof Daniel W. Graham v časopise Classical Philology článek, v němž kritizuje obvyklý překlad slavného Hérakleitova zlomku o skrývající se FYSIS, totiž že ta se údajně „ráda“ skrývá, eventuelně že „miluje“ skrývání. Teď máme tento článek k dispozici v českém překladu1 v prvním svazečku nové řady „Filosofické interpretace“ nakladatelství OIKOYMENH; jde o soubor deseti vybraných textů, vížících se k Hérakleitovi z Efesu (o výběr textů, překlad i o předmluvu se postaral Martin Pokorný). Grahamovi u běžného překladu vadí, že sugeruje jakýsi „pocit či postoj“, a vidí v tom zřejmě náznak personalizace FYSIS. Navrhuje proto neutrálnější překlad, např. „FYSIS je skrytá“, eventuelně „FYSIS je vždy skrytá“. Autor k tomu navíc v posledním odstavečku několika slovy naznačí svou interpretaci a také důvod, proč tuto změnu v překládání považuje za důležitou: „Hérakleitos nám sděluje, že přirozenost věcí je očím skryta, ovšem nic nás nenutí k domněnce, že z fysis v tomto skrývání činí komplice.“ –
- – –
1 Hérakleios z Efesu – Zkušenost a řeč, Praha 2008; zmiňovaný článek je na str. 90-97.
(Písek, 081225-1.)

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (1990)

Už staří Řekové dost zásadně rozlišovali mezi tím, co je od přírody, a co je stanoveno dohodou nebo zákonem. České slovo „příroda“ již etymologicky poukazuje na narození a na to, čeho se člověku dostává při narození. Je to nápodoba latinského „natura“, což zase souvisí se slovesem nasci, tedy růsti a nechat růsti, naroditi se (srv. 6541, Max Müller, str. 39; cit: „nasci, d.h. wachsen und wachsen lassen, geborenwerde“). A to je zase překlad a nápodoba (byť s posunem) řeckého FYEIN, tedy růsti, případně media FYESTHAI, roditi se. Max Müller překládá (dtto) slovo FYSIS resp. vykládá je jako „der Inbegriff, die Gesamtheit alles Gewachsenen“, tedy soubor všeho, co vyrostlo, a upozorňuje na to, že to je protiklad proti všemu, co bylo uděláno, pořízeno, vyrobeno („der Gegensatz zum Gemachten, zum Hergestellten, zum Fabrizierten“ – s. 39). Vlastním protikladem je tedy FYSIS a TECHNÉ. Müller však upozorňuje, že Heidegger (Vom Wesen und Begriff der Physis) klade důraz na etymologickou souvislost mezi FYSIS a kmenem FA, FAOS, totiž znamenající světlo. Heidegger to vysvětluje fenomenologicky tak, že FYSIS je to, co se dává, ukazuje našemu vidění. Tady ovšem musíme být dost na pozoru.To, co se ukazuje našemu vidění, je okamžité vzezření, které však nemůžeme v žádném případě ztotožnit s tím, co se narodilo a co roste, vyrůstá. Jinak řečeno: to, co se nám vskutku vyjevuje, není jen momentální tvářnost, nýbrž už vždycky jakási integrita posloupných tvářností [které se vskutku ukazují], které náleží k sobě. [Chtít] vidět ve světle to, co sjednocuje tyto jednotlivé tvářnosti, by bylo chybou. Princip sjednocenosti musíme hledat [ještě] jinde než ve vidění samém (kde je ovšem také).
(krouž. A5, 90-052; 900921-1.)