Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1962)

Záměrem těchto přednášek není uvádět do světa těchto mnohých teologií s jejich mnohými bohy historickým srovnáváním nebo kritickým spekulováním, abychom pak zaujali stanovisko ovšemže ve jménu a ve prospěch jedné z nich proti všem ostatním, či všecky ostatní jí podřizovali a k ní přiřazovali. … Jedno mají všechny ty teologie společné a už to vrhá příznačné světlo na bohy, k nimž se obracejí, – že se totiž každá z nich považuje a vydává, ne-li za jedině správnou, tedy aspoň za nej/179/lepší, poněvadž za nejsprávnější ze všech. Před účastí na této soutěži nás varuje už bajka o třech prstenech, – aniž bychom … Nejlepší či dokonce jediná správná teologie nejvyššího či dokonce jednoho jedině pravého a skutečného Boha by tím prostě musela a – v tom měl Lessing zásadně pravdu – musela by se v dokazování ducha a síly jako taková osvědčit. Ale už tím, že by uplatňovala a proklamovala nárok, že je jedinou správnou teologií, prozradila by, že jí není.
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, L. Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 178-79.)

Ladislav Hejdánek (1964)

Soudruh
Vladimír Koucký
tajemník ÚV KSČ
Praha
V Praze, dne 29. dubna 1964
Vážený soudruhu tajemníku,
byl jsem udiven obsahem, i formou oné části Vašeho projevu na XIX. valném shromáždění ČSAV, která byla věnována posouzení mého článku ve Vesmíru. Nejde mi na prvním místě ani tak o příkrost Vašich soudů, jako spíše o jejich věcnou neodůvodněnost a nesprávnost. Zcela nepochopitelně mi připisujete úmysly, které nechovám. Nevím, z čeho jste nabyl dojmu, že „otevřeně popírám objektivní zákony v historii“ a že aktivitu lidského subjektu pojímám „iracionalisticky“. Nevím, proč mám být podezírán z programové protivědeckosti, když ukazuji na omezenost určitého historicky podmíněného chápání vědeckého přístupu ke skutečnosti, který je už dnes a v budoucnosti bude stále více – např. ve formě positivismu a scientismu – diskreditován. Vaše slova, jimiž charakterizujete můj článek jako „vyloženě protimarxistický útok“, neodpovídají ani jedné větě, ani jedné myšlence mého článku. Vůbec nedovedu porozumět, jak jste můj výklad o archaických lidech mohl vztahovat na marxismus. Nechápu také, co jste mínil formulací, že „dělám zcela určitou politiku“, a už vůbec nechápu slova o „pouťovém vtipkování“.
Nevím, nakolik odpovídá text, uveřejněný v Rudém právu, přesně Vašemu projevu, ale v této podobě – a v tom se mnou souhlasí přátelé, s nimiž jsem se radil – znamená naprosté nepochopení úmyslů, s nimiž jsem článek psal. Dovedu si celou věc vysvětlit pouze tak, že jste sám můj článek nečetl (bylo by to pochopitelné, neboť časopis vyšel tři dny před Vaším projevem) a že Vám byl jako podklad předložen neseriózně zpracovaný materiál. Je přirozené, že celou věc nemohu a ani nedovedu přejít mlčením. Rád bych své stanovisko veřejně obhájil.
Nedovedu sám posoudit, jakým způsobem bych to mohl udělat, abych přitom respektoval Vaše postavení. Snad by to bylo možné formou článku, v němž bych se držel jen věci a vyslovil své stanovisko, aniž bych přímo polemizoval s jednotlivými body příslušné části Vašeho projevu. Jde mi také o to, že vzhledem k mimoredakčním zásahům není do té míry samozřejmý ani tento způsob odpovědi. Proto Vás žádám o souhlas s touto možností.
Je pochopitelné, že na věc, o níž jsem psal, mohou existovat odlišné názory. Pak je ovšem třeba postavit ve vážném rozhovoru argument proti argumentu. Chtěl bych věřit, že porozumíte mé situaci a že mi umožníte bránit se tak proti nesprávnému výkladu uveřejněné práce.
Se soudružským pozdravem
Dr. Ladislav Hejdánek
Slovensklá 11, Praha 2.

Karl Barth (1959)

… To je z tohoto hlediska osvobození, které nelze dost vysoko ocenit a které mu jde vstříc.
Jde mu vstříc (2) jako jeho záchrana z oceánu možností, které se mu zdánlivě v neomezeném počtu nabízejí, tím že je postaven na půdu skutečnosti toho jednoho potřebného, a ta je také jeho jedinou možností. Jde skutečně o záchranu, neboť onen oceán by pro člověka byl jistým zahynutím. Křesťan je jako takový před touto záhubou zachráněn.
Pro křesťana už skončila ztráta obzorů, obrysů a tvarů, v jejíž otevřenosti na všechny strany je člověk vydán všanc všem větrům, takže podléhá zkáze a rozkladu, už skončila pýcha i ubohost bezbřehého mínění, myšlení a usilování.
(překl. LvH)
(ex: 6609, Kirchliche Dogmatik IV-3, § 71, Zürich 19591, 1989, str. 762.)

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)