LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1952)

a budoucnost
V čem nyní spočívá podstatný nedostatek, podstatný prohřešek mytického vědomí? Především nikoli v tom, že dělá v čase kvalitativní rozdíly, podstatné cézury; nikoli v tom tedy, že se pozvedá z mrtvé šedi, z nesmyslného trvání a opakování toho, co běžně a bez otázek se považuje za neodvratně reálné; nikoli v tom, že rezignuje úplně, jako to, kdo trpí naprostým nedostatkem jakékoli důvěry v možnost obnovy života, ať se tato jejich rezignace tváří blazeovaně, nebo pateticky. Toto falešné opakování, falešná perpetuita, je stav, jemuž chybí skutečná věčnost; je vyhýbáním před výzvou pravé budoucnosti.
Ani v tom nespočívá prohřešek mytického vědomí, že klade budoucnost na nepravé místo do časového světa; neboť místo minulého /136/ prasvěta, který je ovšem pro mytické vědomí nejvíce charakteristický, může mytické vědomí položit pouhým přesunutím akcentů budoucí, eschatologický svět, svět, v němž najdou vyplnění lidské a často příliš lidské touhy, v němž mytická pradoba, prasvět, nabývá svého symetrického protějšku.
Není třeba spatřovat tento mytický nedostatek v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu, že se snaží učiniti souměřitelným to, co je celou svou podstatou incommensurabile? A nespočívá pak vskutku pravý lidský prožitek času v aktu víry, kzerý zároveˇvidí realitu v jejím střízlivém rouše, beze vší idealizace a bez iluzí o našich schopnostech uchopit se jí v jejím celku, a nespouští ze zřetele absolutní požadavek a jeho nesouměřitelnost?
(Čas, mýtus, víra, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 135-36.)

Jean Lacroix (1938)

... Nepatří k nejmenším paradoxům idealismu, že nakonec zachází s pravdou jako s nějakou věcí a tak se ocitá v tomtéž postavení, které vytýká naivnímu realismu. Pokud totiž skutečně připouštíme, že pravda je život ducha, musí nám vyplynout, že je ji třeba sdělovat tak, aby ji mohl asimilovat, aby si ji mohl přizpůsobit a osvojit. Ti, kdo dělají z pravdy „modlu“, chtějí, aby se předávala tak, jak je, jako mrtvá věc. Vůbec nevidí, že kdo ji takto předává někomu, kdo ji nemůže pochopit, že sice jedná podle litery, ale ducha zabíjí. U tohoto temného a tak málo prozkoumaného problémů předávání pravdy se vždycky zapomíná, že pravda se musí předávat tak, aby se stala pravdivou pro toho, komu se sděluje. A tak se mi zdá, že mýtus je způsob, jakým se obrací výše stojící duch k duchu nižšímu, když mu leží na srdci pravdivé předávání pravdy. Tam, kde pro způsobilost toho, komu se snažím pravdu předat, nepadá věda v úvahu, bude mýtus jakousi propedeutikou, která mu umožní k ní dospět krok za krokem: mýtus navozuje to, co zatím nemůže být vědecky pochopeno. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 81.)