Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Patočka (1975)

Možná, že odpověď na tyto přirozeně se vnucující otázky je účelné zahájit poukazem k tomu, že neuvažujeme o lidstvu nedějinném, nýbrž předdějinném. Před-dějinné lidství je přechod; blíží se na jedné straně nedějinnému životu chudobou života pro život, na druhé straně se tušivě blíží prahu nového, hlubšího, ale též náročnějšího a tragičtějšího životního způsobu. Uvažujeme, zda skutečně ve vystoupení proroků, kteří nasazují svůj život za náboženské znovuzrození, věnují jej askezi absorbující celý život, protestu proti mocným a násilným, není práh „života pro život“ překročen. Jsou tu proroci, kteří nazíravě vypracovávají tvrdou životní normy nikoli pro jednotlivce jako výjimky, nýbrž pro celé rozsáhlé pospolitosti, tedy obrodu společenského života, který obvykle neváháme identifikovat s historickým. Před-dějinnost je v takových zjevech předobrazící, „metaforický“ poukaz na životní formu, jež z podstatných důvodů nemá svůj základ v „pouhém životě“, na život ze svobody – není to však život ze svobody, protože svoboda jako skutečné téma tu chybí. Že lze obětovat život kvůli životním cílům, k nimž právě náleží genus, rod, možná původněji než jednotlivec, dokládají příklady ze života animálního jen až příliš houfně. Náboženství však ovšem není nic biologického, nic vegetativního či animálního, je to absolutní smysl, ovšem lidsky excentrický. Pro člověka vyplývá však odtud smysl, který má prakticky svým obsahem život pro život, či s Kantem mluveno, heteronomie: člověk požívá ochrany rozhodujících mocí či moci, je v jejich sféře, tím je povznesen k obsahům, které jsou nad jeho možnostmi (uvažujeme-li jej bez nich), je opak ovšem též podroben tvrdší normě, přísným podmínkám nikoli podmínečně a epizodicky, nýbrž v celku svého života. Je-li tato cesta nastoupena, nevede tedy nikdy zpět, je to úplná, totální, celku života se dotýkající změna. A přece hranice života pro život není překročena, motivace tohoto pohybu proměny leží v životě před proměnou, v jeho utrpení (jako u Gautamy), v jeho nebezpečích, zvláště společenských, hrozících od /134/ sousedů a jejich násilí (jako především u starého Izraele). Co je ohroženo a co hrozí, je samozřejmé a dáno; není to nahlédnuto teprve v hlubší zkušenosti. Nejvýše lze mluvit o vytušení nového významu ohrožení – ale vcelku se tu ulpělo přece jen na „přirozeném světě“ a jeho „akceptovaném smyslu“.
Svoboda znamená naproti tomu …
(Kacířské eseje …, Vlastní glosy ke Kacíř. esejům, in: 7190, Péče o duši III,
Praha 2002, str. 133-34.)

Karl Jaspers (1947)

a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)

Karl Jaspers (1946)

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.
Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů – se netýkají nikdy druhových pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž typových pojmů, jimž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je známkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále: ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco vystihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. Tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem – a vtloukli /39/ jej lidem do hlav svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy. Není národa jako celku. Všechna vymezení, která zavádíme, abychom jej určili, jsou překračována povahou faktů. Jazyk, státní občanství, kultura, společné osudy – to vše nekoinciduje, ale protíná se. Národ a stát nespadají v jedno, jazyk, společné osudy, kultura rovněž ne. Národ nelze učinit individuem. ...
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 38-39.)

Karl Jaspers (1949)

Das 60. Jahr ist zweifellos der Beginn des Greisenalters. Der Jubel der Jünglings- und Mannesjahre ist nicht mehr möglich, und heute ohnehin unangemessen. Aber das Philosophieren folgt nicht der biologischen Linie, es kann gerade im Alter erst recht wachsen. Vielleicht zeigt sich sogar nur dem Alter das bleibende Wesentliche. Entgegen dem leiblichen Abstieg geht eine Kurve hinauf in das Ewige. Nicht von selbst. zumeist scheinbar überhaupt nicht; es liegt am einzelnen. Ich wünsche Ihnen, daß Sie dorrhin gelangen.
Der alte Plato, der alte Michelangelo, Rembrandt, der alte Goethe – sie haben wundersam das Tiefste berührt. Sie ermutigen uns kleinen Leute. Es ist ein Geheimnis, daß der Mensch geistig nicht alt werden muß.
(Jaspers Heideggerovi, Basel, 23.9.49.)
6990, Heidegger-Jaspers: Briefwechsel, 1920-1963, Piper, München 1990, S. 188.)