Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1931)

Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, als das eigentliche Sein haltbar ist, muβ Philosophie über alle Gegenständlichkeit transzendieren.
Der Gegenstand, den ich erkenne, ist im Erkenntnisakt gemeint, aber nicht Bestandteil dieses Erkenntnisaktes; Erkenntnisakt und Gegenstand stehen auch im Meinen eines idealen, etwa eines mathematischen, Gegenstandes einander gegenüber. ...
(3337, Philosophie Bd. I, Springer, Berlin etc. 1956, S. 37.)

Karl Jaspers (2015)

Vědecké poznání naráží na dvojí hranice.
Za prvé na hranice, které se v bádání objevují v každé době a které jsou překračovány. ...
Druhá hranice vědy má jinou polohu. Je totiž dána tím, že samotné vědy jsou v celku bytostně omezené. Lze to ozřejmit následujícím způsobem: všechno naše poznání vždy zůstává ve světě, nedospívá nikdy ke světu jako takovému. Svět není předmětem zkoumání, nýbrž je, jak říká Kant, ideou, která zkoumání vede a dává mu jednotu. Tuto jednotu ovšem zkoumání svým bádáním vždy rozbíjí. Od té doby, co se vědám podařilo dosáhnout moderní exaktnosti, nemůžeme už popřít fakt, že svět je v našem vědění rozpolcen. Cenou za velké univerzální jednoty, které nám právě tolik imponují, zejména ve fyzice a kosmologii, je vždy abstrahování od ohromného množství jiných významných skutečností, které se tu už vůbec nedostávají ke slovu. Celkové vědění chybí a formy univerzálního, jednotného vědění různého druhu, jsou právě důsledkem toho, že celkové vědění se už nepovažuje za možné.
Další, a to rozhodující, hranicí je ale nyní skutečnost, že všechny vědy jako celek se vztahují k jevům ve /40/ světě. Jevový charakter světa a veškerého jsoucna, pokud je předmětem vědy, však vyplývá z poznání, které už samo vlastně nemá vědecký charakter. Poprvé to naprosto jasně ukázal Kant, i když myšlenkové předpoklady pro to byly vytvořeny dávno v Indii a ve starém Řecku. Podle Kanta (- ... -) se to má tak, že cestou zkoumání jevů nepochopíme nikdy původ bytí a že víme-li o jevovém charakteru poznatelného bytí, vystupuje i při veškerém zkoumání o to jasněji povědomí o onom jiném, které se v závislosti na výkladu nazývá jednou „věc o sobě“, jež tvoří protiklad „jevu“, jindy pak „noumenon“ jako protiklad „fainomenon“, „svoboda“ jako protiklad „přírody“, nebo se označuje jinými výrazy, o kterých se zde nemohu ve stručnosti zmiňovat, protože předpokládají některé další reflexe.
Této hranice vědy se dotýká to, co Kant nazývá „idea“. ...
(Šifry transcendence, Vyšehrad, Praha 2000, str. 39-40.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodující pojmy, které budeme muset nově upřesnit, protože je budeme potřebovat pro první rozvrh tak zvaných „méontologických“ úvah, jsou následující: dění, událost, celek (sjednocenost, integrita), subjekt (jakožto non-objekt), akce (a reakce), reaktibilita, adaptibilita (přizpůsobivost a ochota k ní), setrvačnost, jedinečnost (a péče o ni), osvětí a situačnost, vnějšek a nitro, předmětnost a nepředmětnost, přítomnost (jako bytí „při tom“), přicházení jako počátek nastávání, reflexe jako obrat k „sobě“, svojskost (jako „bytí sebou“), atd. Toho všeho je zapotřebí, abychom mohli přistoupit ke zkoumání toho pro méontologii vůbec hlavního, totiž „jsoucnosti“, „bytí“ (eventuelně také „jestoty“, „bytnosti“ atd.). A vše se pokusíme vyjasnit na myšlenkovém modelu „události“ a „událostného dění“. Budeme se ovšem muset v některých ohledech opírat také o běžnou zkušenost, i když jen z praktických resp. propedeutických důvodů; jinak ovšem budeme muset být ke každé „zkušenosti“, zejména pak k běžným (každodenním) zkušenostem nadále kritičtí, neboť zkušenost bývá silně ovlivněna nesčetnými tradovanými předsudky.
(Písek, 110702-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Martin C. Putna užil formulace (v knížce o Havlovi), že „pouze užívá pojmového jazyka filosofů“ (a odvolává se přitom na Edwarda F. Findlayův příspěvek do sborníku „Transdisciplinární gratulovník Ivanu M. Havlovi k šedesátým narozeninám“, OIKOYMENH 1999 – možná, že to převzal odtamtud, to by bylo třeba zkontrolovat). Ale co to je „pojmový jazyk“? Není to nesmysl? Pojmy jsou záležitostí myšlení, nikoli jazyka. Do jazyka mohou náležet jen termíny, jichž filosofové užívají pro označení celé hromady nějak příbuzných či jinak blízkých intencionálních „objektů“ (předmětů), tedy pojmových konstruktů.
(Písek, 110526–1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Předpokládejme, že nám jde o „skutečnost“, tedy o „myšlení skutečnosti“; pak je na místě otázka, jaké „prostředky“ k tomu potřebujeme a také jaké „metody“, abychom těch prostředků dokázali co nejlépe využít. Mezi těmi „prostředky“ jsou nepochybně velmi důležité vhodné (náležité) pojmy. (Ty ovšem nikdy nemůžeme zcela oddělit od způsobů jejich „použití“, ale to v tuto chvíli necháme stranou.) Především tedy si musíme vyjasnit, co budeme rozumět „skutečností“. Ale abychom to mohli učinit, potřebujeme k tomu některé další pojmy (resp. náležité vyjasnění příslušných „podpojmů“, o jejichž původu nyní také nebudeme jednat). Hlavní náležitostí každé skutečnosti se zdá být to, že „jest“. Zde musíme prozkoumat, co vlastně toto sloveso (býti, jest) a jeho odvozeniny (bytí, jsoucí, jsoucno, jsoucnost, event. jestota atd., také bylost a budost aj.) znamenají, případně jaké nové, upřesněné významy jim sami dáme a s jakými tedy nadále hodláme pracovat. Abychom mohli
(Písek, 120405-1.)