Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Milena Šimsová (2005)

Neuvědomovala jsem si, kolik dá práce knihu nejen napsat, ale i vydat a představit ji na knižním trhu. Poděkovat všem, kdo se na tom podíleli, jsem mohla při uvedení knihy v Brně. V Praze to bylo jiné. Přišli ti, kteří jako děti se svými rodiči a přáteli prožili těžká válečná léta, o nichž se v knize mluví.
Pro svůj věk nepřišla paní Ludmila Marešová. Je jí 95 let a myslím, že je poslední žijící členkou předválečné Akademické Ymky. Když dostala do rukou vydanou knihu, vybavila se jí vzpomínka na to, jak po zatčení Jaroslava Šimsy v únoru 1940 Rudolf Mareš sehnal od německého vysokoškoláka, který bydlel v Ymce, adresu generála, k němuž šel „ordovat“. Na Marešovu prosbu, aby se zasadil o Šimsovo propuštění, odpověděl: „Ja, mein Lieber, Gestapo ist grösste Macht, da kann man nichts machen“. A propustil ho z audience.
„My všichni jsem pak poznali, jak ta Macht vypadá,“ dodala ke vzpomínce Ludmila Marešová. Sama se před gestapem skrývala od podzimu 1941 do konce války a je spolu s Josefem Grňou jednou z mála těch, kteří gestapu a následnému zatčení unikli.
„Hodní lidé svou odvahou mi zachránili život“, napsala nyní. Jedna z nich (nebo je jich snad ještě víc?) žije v Suchdole nad Odrou. Je to manželka již zemřelého faráře Gustava Adolfa Říčana. Od roku 1939 působili společně na faře ve Veselí. Před Vánocemi 1941 k nim přišla Ludmila Marešová. Skrývali ji po tři měsíce. Pak ji odvedli na faru do Prosetína, odkud odešla těsně před atentátem na Heydricha v květnu 1942 do Českého ráje do rodin Jednoty bratrské.
Rudolf Mareš zajišťoval tehdy spojení domácího odboje s odbojem zahraničním, v jehož čele stál Edvard Beneš. Porážka nacismu a obnovení demokratické, sociálně spravedlivější Československé republiky bylo jejich společným dílem.
V odboji s Rudolfem Marešem stála i jeho paní Ludmila a všichni ti, kteří jim oběma, bez ohledu na riziko, kterému se tím vystavovali, pomáhali. Pánu Bohu buď za to vzdána čest a sláva.
Milena Šimsová

Karl Jaspers (1947)

a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)

Karl Jaspers (1946)

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.
Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů – se netýkají nikdy druhových pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž typových pojmů, jimž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je známkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále: ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco vystihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. Tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem – a vtloukli /39/ jej lidem do hlav svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy. Není národa jako celku. Všechna vymezení, která zavádíme, abychom jej určili, jsou překračována povahou faktů. Jazyk, státní občanství, kultura, společné osudy – to vše nekoinciduje, ale protíná se. Národ a stát nespadají v jedno, jazyk, společné osudy, kultura rovněž ne. Národ nelze učinit individuem. ...
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 38-39.)