Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Otázka viny v politických konfliktech je prastará. Hrála velkou úlohu například v argumentacích mezi Napoleonem a Anglií, mezi Pruskem a Rakouskem. Snad poprvé provozovali politiku s nárokem na vlastní morální právo a s morálním odsuzováním protivníků Římané, proti tomu stojí nepředpojatost objektivních Řeků na jedné a sebeobžaloba starých Řeků na druhé straně.
Kdykoli vítězné mocnosti prohlásily poraženého vinným, stalo se to prostředkem politiky a motivy tohoto prohlášení se tak staly nečistými. Samo toto znečištění je vinou, která prochází dějinami.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 47.)

Karl Jaspers (1946)

Mluví-li se však o politické odpovědnosti a kriminální vině, má každý občan právo uvažovat o faktech a diskutovat o jejich posuzování, užívají měřítka jasných pojmových určení. Politická odpovědnost je odstupňována podle účasti na režimu, který je nyní zásadně opopřen, a určena rozhodnutími vítěze, kterým se musí podřídit každý, kdo chtěl za katastrofy zůstat naživu, neboť takový je smysl toho, že žije.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O Pravdě (jakožto ryzí nepředmětnosti, tedy nikoli jako něčem pravdivém, např. výroku, soudu, činu, životě apod.) nelze vypovídat v tom smyslu, že je transcendentní (zejména nikoli v kantovském smyslu, tj. jako by byla „věcí o sobě“); a ovšem tím méně lze o ní vypovědět, že sama transcenduje, že je transcendující. Právě naopak platí, že Pravda přichází, a to z budoucnosti, nikoli z minulosti; proto by bylo do jisté míry vhodnější o ní vypovídat, že má descendentní (eventuelně degressivní) charakter, tj. že sestupuje nebo sešplhává, a to k „subjektům“ (pochopitelně v širokém smyslu, tedy nejen k lidským subjektům).
(Písek, 081021-2.)

Karl Jaspers (1931)

... Politické jednání se děje vždy z konkrétní historické situace v nepřehlédnutelném celku; každý člověk a každá skupina a každý stát stojí jen na jednom jediném místě, ne všude; všechno má jen svou možnost, ne možnost lidstva vůbec. Politické jednání je skutečnost, která chce celek a rozhoduje, když zároveň vidí, že je vztažena na něco, co ji obepíná. Stojí v poslední závislosti, která jí zůstává nepochopitelná, ať už jako totální skutečnost či transcendence.
Že však jsou bitevní fronty ve státě a v poměru států dnes tak nejasné, je přesazení z neurčité vůle do vlastní vůle politického jednání tak neslýchaně těžké.
(Duchovní situace doby, př. Milan Váňa, Praha 2008, str. 109.)

Karl Jaspers (1962)

Wir sind mit den drei Umgreifenden noch nicht wir selbst, bleiben ohne Führung, gewinnen keinen Boden. Oder sind die alles? Bin ich am Ende nirgends ich selbst? Ist die Grenze der drei (Dasein, Bewuβtsein überhaupt, Geist) nur die Leere des Nichts? Falle ich in diesen Abgrund? Bin ich nur der Rücksichtslose Eigenwille meines lebendigen Daseins, nur ein vertretbarer Punkt richtigen Denkens, nur das Blühen eines Geistes in schöner Täuschung?
Der Grund des Selbstseins, die Verborgenheit, aus der ich mir entgegenkomme, das, als was ich frei mich selbst hervorbringe, indem ich mir geschenkt werde, ist in jene drei Umgreifenden, wenn sie nichts als diese sind, verschwunden. Diesen Grund aber, diese Freiheit, dies, daβ ich ich selbst sein, mit anderem Selbst in Kommunikation ich selbst werden kann, nennen wir mögliche Existenz.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 116.)