Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Bylost nelze ztotožnit s tím, co uplynulo, i když to omezíme na rámec určitého integrovaného dění (události), protože součástí bylosti je také minulé reagování na minulé okolnosti. Máme-li tedy dostatečně rozumět bylosti, musíme brát v úvahy i tyto okolnosti. A neznáme-li je (eventuelně jsou-li takového druhu, že je už „přímo“ poznat ani nemůžeme), musíme se aspoň pokusit je v nějakém rozsahu odhadnout, předpokládat a rekonstruovat. Nemůžeme je však nikdy zcela zanedbat a naprosto nechat stranou. V tom smyslu je „bylost“ vždycky nějak „širší“, „rozlehlejší“ než to, co se vnitroudálostně už stalo, což znamená, že jakoby přesahuje, tj. sahá za meze toho, k čemu už v průběhu události samé došlo. Toto rozpoznání ovšem musíme ještě prohloubit resp. radikalizovat: k bylosti každé události náleží nutně také to, nač událostné dění, i když už k němu v určitém rozsahu došlo a stalo se tak „vlastní minulostí“ resp. bylostí události, vůbec nezareagovalo. To pochopitelně nemůžeme zvnějšku kontrolovat a ověřovat, ale nabývá to na důležitosti zejména v případě nepravých událostí, především událostí dějinných. Těm nemůžeme dostatečně porozumět, pokud neporozumíme skutečné situaci, v níž k nim došlo, a to znamená: pokud neporozumíme tomu, co aktérům těch událostí uniklo, čeho si nevšimli, anebo čeho si sice nějak všimli, ale co sami náležitě nepochopili a co my dnes můžeme a máme pochopit lépe, abychom porozuměli, v čem tito aktéři selhali. Toto lepší porozumění nám dovoluje rozpoznat lépe právě to, co se stalo a k čemu došlo, protože víme o širším kontextu, který principiálně umožňoval a dovoloval, aby se v některých ohledech stalo něco poněkud jiného, odlišného od toho, k čemu pak „reálně“ došlo. (To je přesně to, co odmítá a co nechápe tzv. historizující resp. pozitivizující přístup k minulosti.) A také zde m usíme ještě něco dodat: nejde jen o neporozumění vnějším okolnostem, ale také – a dokonce především – o porozumění nepředmětným výzvám, tedy také těm, které nebyly zaslechnuty nebo na které nebylo přiměřeně „reagováno“. Bylost tedy nelze ztotožnit s něčím do sebe uzavřeným, a už vůbec ne jenom s tím, co se uskutečnilo (tedy „stalo skutkem“) a zpředmětnilo; a naprostou chybou by bylo mít za to, že bylost je pouze to, co z již proběhlého dění zůstalo jako předmětný relikt.
(Písek, 070901-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Každá událost se v každé své fázi (s výjimkou fází extrémních, tj. počátku a konce) vyznačuje především svou aktuální přítomností, ale nutně též svou bylostí a svou budostí. „Skutečnou“ bylostí události je všechno to, co se až do její aktuální přítomnosti dělo, nikoli pouze to, co z toho „zbylo“ a mohlo tak být „zpřítomněno“, tj. stát se součástí přítomnosti (v nějaké formě „paměti“ či reliktů). Naproti tomu neméně „skutečnou“ budostí události je všechno to, co se z ní ještě má stát, může stát a možná stane; z toho je zřejmé, že budost není „dána“ ani ve své plnosti, ani ve svých „výsledcích“ (v tom, co zbude z toho, co se posléze stane), ale ani v nějakém přesném, předmětně rozvrženém „plánu“. Pokud může být v „odvíjení“ událostného dění rozpoznán nějaký trend, nějaká tendence, může jít pouze přetrvávání nějakých setrvačností uprostřed skutečně událostného dění, anebo pouze o něco jen tentativního, tápajícího, nehotového, co se dotváří teprve na cestě tohoto dění. Aby se událost mohla dít, nutně potřebuje jak ony setrvačné „elementy“, tak ono tentativní spění a tíhnutí určitým směrem (a to v jakési „reakci“ na nepředmětné výzvy k plnění předmětně nerozhodnutých „plánů“ či „projektů“ – ve smyslu Rádlova „ty máš“). Ale kromě toho naprosto nezbytně potřebuje také určitý „čas“ či „časový rozsah“ (termínovaný, tedy termín). Původ tohoto vyměřeného „času“ není (a nemůže být) v události samé, ale ani v událostech ostatních (s nimiž interaguje a které interagují s ní). A protože něco takového platí o každé (pravé, tj. vnitřně integrované, sjednocené) události, má smysl se tázat po zdroji každé budosti zvlášť i všech budostí vůbec. Pokud tím nemyslíme nějaký „poslední“ zdroj (resp. „první“ zdroj – ve smyslu „ultimum principium“), můžeme zůstat u běžného pojmenování „budoucnost“, aniž bychom ovšem převzali i běžné konotace, s tímto pojmenováním nekriticky spojené. Kdyby nebylo budoucnosti, která obecně pro každou dějící se událost „přichází“, aby jí poskytla možnost integrování její vlastní budosti do událostného celku, a to již na počátku jejího dění, událost by nemohla ani startovat a nemohla by se proto ani dít a udát. Tak se před námi otvírá otázka zcela zásadní, totiž kde se tato budoucnost vůbec bere, jak tomu vůbec máme rozumět, že stále přichází, ale že ke svému přicházení nutně potřebuje zprostředkování ve formě budostí nejrozmanitějších (pravých) událostí, takže může „skutečně“ přicházet jen „skrze“ události jakožto subjekty, tedy „skrze“ subjekty a jejich aktivitu.
(Písek, 061228-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

pravé události
Každé skutečné „jsoucno“ je událostným děním, tj. děním vnitřně integrovaným v jednotu, to znamená sjednoceným do „celku v čase“, „časového celku“, eventuelně také „časujícího celku“ – je tedy událostí. Každá událost má v každém momentu své aktuální přítomnosti (s výjimkou svého „počátku“ a „konce“) něco ze svého dění (průběhu, uskutečňování) „za sebou“ a něco „před sebou“, tj. za sebou něco již uskutečněného (bylost), zatímco před sebou to, co teprve má být uskutečněno (budost). Pokud nechceme zpochybnit skutečnost události samé (jakožto celku v čase, třeba tvrzením, že jde o pouhé „zdání“), nemůžeme prohlásit na „neskutečnou“ ani její „bylost“, ani její „budost“, tj. nemůžeme popřít povahu jakéhosi „druhu“ skutečnosti ani bylosti, ani budosti. Je však zřejmé, že v obou případech jde vždy o jinou skutečnost, jiný typ skutečnosti, tj. že se liší nejen bylost od budosti (a obráceně), ale že se jak bylost, tak budost odlišují také od aktuální (tj. právě vykonávané) přítomnosti, tedy od „aktuality“. V nejstarší fázi filosofického myšlení (tj. ve starém Řecku) máme dochovánu extrémní myšlenku, že „jsoucí“ je jen to, co je „aktuální“, tj. co je nyní a zde, nunc et hic; důsledkem tohoto extrémního konceptu je popření nejen bylosti a budosti, nýbrž minulosti a budoucnosti obecně, tudíž popření časovosti a času vůbec. To není jen nějaká extravagance eleatů, ale je to zásadně důležitý příznak a doklad, kam vede může vést) řecký typ pojmovosti. Proto nelze další cesty filosofického myšlení chápat leč jako jakési pouze povrchní opravy a kompromisy se „skutečností“; rozhodně to není ani v náznaku pokus o překonání onoho základního omylu, oné chyby, která je nerozlučně spjata s tím typem myšlení, které bylo nastartováno a do hloubky ovlivněno „geometrií“ (a vůbec matematikou). Právě tam byl (a je) čas vyloučen a popřen. Jen za předpokladu rozhodného důrazu na čas a časovost máme naději na principiální nápravu, nikoli pouhé neprincipiální opravy a úpravy, které však chybné základy nechávají bez revize vadit a škodit dál. A to si proto nutně žádá čehosi základního: musíme si konstruovat jiný myšlenkový model (modely, jiné způsoby modelování), a to ve vědomé polemice s modely geometrickými (matematickými). A právě k tomu cíli si musíme ustavit myšlenkový model „události“ a vypracovat způsob, jak „myslit“ (tj. jakou novou pojmovostí „uchopit“) problém celku události, tj. celkovosti, sjednocenosti, integrity bylosti, budosti, aktuálnosti resp. aktuální přítomnosti a povahy onoho specifického „zpřítomňování“ jak bylosti, tak budosti v každé takové aktualitě.
(Písek, 121022-1.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Tradiční myšlenková tendence chápe „bylost“ a „budost“ nějaké události jako jistou část či složku „času“ (tj. obecného „času“). Ve skutečnosti je „obecný čas“ čímsi sekundárním, jakýmsi „chronotopem“ resp. obrovským množstvím „chronotopů“, které v sebe navzájem přecházejí, prolínají se, ale někdy (a pouze některé) si jsou zcela vzdálené a cizí. „Minulost“ ve smyslu „obecného času“ je naprosto závislá na obrovském množství událostí nejrůznějšího typu, zejména ovšem na jejich „bylostech“: co si množství událostí-subjektů nezachytí a nepodrží jako svou vlastní minulost, tj. bylost, tomu se v „minulosti“ (jako „obecné minulosti“) nedostane žádného místa a dokonce žádné „skutečnosti“. Ovšemže to vůbec neznamená ani relativizaci (a už vůbec ne subjektivizaci) „obecného času“; ten je „skutečností“, i když skutečností nesamostatnou, nesvébytnou, neschopnou obstát nějakou svou vlastní „setrvačností“: „obecný čas“ je prostě jen prostředím („polem“), které „kolem“ sebe vytvářejí svébytné (pravé) události. Jakékoli „trvání“ (tj. jakákoli relativní a dočasná setrvalost, „neměnnost“) je vždy prostředkováno reaktibilitou mnoha nejrozmanitějších subjektů (různých úrovní); Newtonovo pojetí setrvávání čehokoli v klidu nebo v rovnoměrném a stejnosměrném pohybu je konstrukcí, výmyslem a vposledu iluzí (někdy se hodně přibližující „realitě“). „Trvá“ resp. „přetrvává“ pouze a výhradně to, co je aktivně zachováváno prostřednictvím reakcí mnoha subjektů, nicméně to, že jde o reaktibilitu subjektů, vůbec neznamená, že to, co je takto zachováváno, je čímsi jen zdánlivým. A aby bylo možno tuto skutečnost řádně pojmout, je třeba za „skutečné“ považovat jak to, co z každé události již proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, ale proběhnout se připravuje (což je ovšem „skutečnost“ v něčem jiná než ona již „bylá“). Kdyby totiž nemohla být „bylost“ ani „budost“ každé z událostí pojata jako (v nějakém smyslu) skutečná, nemohlo by jako „skutečné“ být pojato ani ono prostředí (či „pole“), které je dějícími se událostmi společně vytvářeno.
(Písek, 120508-1.)