LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Prastará je představa – či spíše myšlenka – „plnosti“, kterou v evropská tradici najdeme třeba téměř na samém počátku filosofického myšlení (u Anaximandra), ale najdeme ji už zaznamenanou sanskrtem třeba ve starých komentářích k Védám (dnes o tom mluvil v Meteoru prof. Jaroslav Vacek, přesné znění si ještě vyhledám). Takovou „plností“ se podle Anaximadra vyznačuje ARCHÉ, „z níž všechno vzniká a do níž všechno zaniká“, a to aniž by z ní ubývalo nebo do ní něco přicházelo a v ní přibývalo. Tato představa či myšlenka je zřejmě také nějak přítomna v pozadí slova „dokonalost“, i když v českých kořenech tohoto slova je přítomna představa či myšlenka pohybu, který skončil, tedy dění, jež „dokonalo“ nebo „bylo dokonáno“. To je nepochybně nová, dodatečná příměs k myšlence plnosti již na počátku, tedy i k starořecké myšlence ARCHÉ. Zvláštní je ovšem ještě starší staroindická myšlenka, že i to, „co vznikne z plného“, je „také plné“. To už v myšlence ARCHÉ výslovně obsaženo není, aspoň jak se nám zdá: to, co vzniká z „počátku“, nemusí nutně být „plné“. Ale je toto naše zdání vskutku oprávněné? Především by bylo třeba vyjasnit, co to znamená „plné“ (eventuelně také „dokonalé“) – my dnes máme tendenci to spojovat s jakousi uceleností, celkovostí; hromada není a nemůže být „dokonalá“ ani „plná“, protože k ní vždycky něco můžeme přidat, ale můžeme z ní také něco ubrat. Staří Řekové spojovali „vznik“ (a to znamená skutečný vznik, nikoli náhodně se naskytuvší sestavu jinak spolu nespojených a nesouvisících jednotlivostí, „předmětů“) se zrozením, s FYSIS (řecké slovo je etymologicky spjato s FYEIN a FYESTHAI, tj. s aktivním rozením a pasivním narozením, „narozováním se“), ale měli za to, že takto „zrodem“ vznikají i studánky a potůčky, říčky i řeky, že tak vznikly i oceány, ale také horstva atd. Přesto už jim bylo zcela zřejmé, že takto se „nepravým způsobem zrodilo“ (= pseudo-zrodilo) ne všechno, že dochází také k nejrůznějším nahodilostem a tedy pouhým hromadám. Odtud byl pro filosofa jako Hérakleitos nezbytný další krok, totiž dotazování po tom, co vlastně je předpokladem a základem toho, aby se něco v pravém smyslu „zrodilo“ jako sjednocené (integrované) do „plnosti“, tedy do „celkovosti“ a tím „celku“.
(Písek, 081108-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)