Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když chce Pierre Teilhard de Chardin charakterizovat tu svou tzv. „chuť žít“, užívá sice dost problematických termínů, ale všechno se zdá naznačovat, že si jejich problematičnosti aspoň někdy a místy je vědom. Tak např. vzpomíná na to, že Edouard le Roy „ve stopách Blondelových“ mluví o „hluboké vůli“ (ve výboru Jiřího Němce, 1970, na str. 175), ale dodává, že nejde o nic menšího než o „energii vesmírné evoluce“ (tamtéž), a důrazně připomíná, že jde o energii, „jejíž napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“ (176). Pak je ovšem třeba jen s velkou opatrností brát jeho slova (umístěná dokonce do nadpisu jednoho oddílku – 176), že „chuť žít“ je něco jako „nejhlubší hnací síla evoluce“. Chyba všech jím užitých termínů, které jsem zmínil (i řady dalších), spočívá v jejich zpředmětňujících konotacích: hnací síla, energie, také přitažlivost, vůle, proces, proud, mechanismus, automatický růst, úporná tendence, zpružina, pohánění apod. Tomu nemůže odpomoci poukaz na „psychickou povahu evoluce“ ani na hloubku „vůle“ (ohlas Nietzscheho pojetí?), pokud nebude znemožněno zpředmětňující chápání „psychiky“ a „vůle“. Zdá se, že Teilhard zašel nejdál, když podtrhl onu zvláštní povahu „energie“ v tom, že „její napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“. Ale právě v tomto bodě se rozhoduje vše: kdo jsme to „my“? Kdo to jsem „já“? O jakou „hnací sílu“ to jde či může jít, že mne může „hnát“ jen „zčásti“, neboť to závisí také na mně? Jak se vůbec mohu vyhnout „působení“ takové „síly“, jak se jí mohu bránit a ubránit? Kdo to jsem ten „já“, co se jí brání anebo co se jí nechá „hnát“, případně s ní „částečně“ spolupracuje? – Mám za to, že onu „hloubku“ musíme chápat především časově, totiž jako hloubku budoucnosti, tedy toho, co ještě není. A to nás musí vést k tomu, abychom přehodnotili a nově pochopili jak onu „sílu“, která přichází z budoucnosti, tak ono „já“, tedy obecně „subjekt“, který musí být na onu ještě nejsoucí, tedy „nepředmětnou sílu“ nějak citlivý, vnímavý, který musí být schopen na ni nějak reagovat a činit z ní něco „přítomného“, tedy „zpřítomňovat ji“ a tak uskutečňovat resp. činit skutkem, provádět to, k čemu tato „síla“ ukazuje a vede, vnášet to do daných situací, do světa daných, jsoucích skutečností.
(Písek, 101115-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Vývoj organismů nepochybně probíhal tak, že složitější, komplikovanější se „vyvinulo“ z jednoduššího, primitivnějšího. To však vůbec neznamená, že můžeme stejně postupovat i ve své objasnění, ve svých interpretacích; tam naopak platí, že jednoduché musíme vysvětlovat ze složitějšího, nebo lépe a přesněji, že nižší musíme chápat na základě porozumění příslušnému vyššímu. Vlastní problém totiž spočívá v tom, že my de facto nejsme s to do všech nuancí a do hloubky poznat právě to nižší a nejnižší, že jsme nejen nakloněni, ale nejčastěji přímo nuceni to „nižší“ zjednodušovat. A pak ovšem není žádného divu, že z toho nikoli nutně jednoduchého, nýbrž právě námi zjednodušeného nejsme schopni to složitější a „vyšší“ vyložit a objasnit. Je to vlastně jen od jisté doby krajně bezdůvodný předsudek, když máme třeba za to, že nám anorganická chemie spolu s fyzikální chemií dostatečně objasňují vzájemné chování atomů různých prvků. Najednou se ukáže, že některé atomy se mohou za určitých okolností začít chovat nesmírně komplikovaně, těžko předvídatelně, a my najednou musíme založit vedle anorganické chemie chemii organickou (zdálo se to kdysi být něčím tak nepochopitelným, že se chemici neváhali chopit jakési dlouho nedržitelné hypostaze jakési „živé síly“, bez níž by ta nepřehledná a jakoby nepředvídatelná rozmanitost organických sloučenin nikdy nemohla vzniknout. Pak se ukázalo, že to laboratorně všechno můžeme docela slušně zvládnout, pokud jde o samy různé sloučeniny, ale potíž se jen posunula k jiné metě: co zatím nedokážeme „uměle“ sestrojit a vyrobit, to jsou živé bytosti (organismy). Ovšem situace se nesmírně komplikuje, když si uvědomíme, že už sama velkovýroba některých (pro nás důležitých) organických sloučenin vůbec nemůže sloužit k vysvětlení, jak mohou být – ostatně jen některé – organické sloučeniny vytvořeny v přírodě bez nás, bez asistence člověka (tedy něčeho „vyššího“ a „složitějšího“). Nelze mít pochybností o tom, že v přírodě k něčemu podobnému dochází jinak, takže také naše vysvětlení musí být přinejmenším po některých stránkách odlišné. A až se někdy zdaří vytvořit uměle nějakou sebe jednodušší živou bytost, bude to zase člověk, kterému se to podaří, a nebude to nikdy dostatečným objasněním toho, jak živé bytosti vznikly „vývojem“, tj. bez zásahu (intervence nebo nějaké asistence) něčeho „vyššího“.
(Písek, 070213-1.)