Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (Písek, 060513-1.)

Všude, kam pronikl (staro)řecký způsob myšlení, proniká také filosofie mezi lidi, kteří nejsou profesionálními filosofy. Proto nejde o popularizaci, ale spíše o vždy znovu potřebné pokusy o kontrolu tohoto šíření, aby co možná nedocházelo k vulgarizacím toho, co různí filosofové vymyslili. Filosofie není žádnou odbornou vědou, a to hned z několika důvodů. Především to je určitý způsob myšlení, který lze označit jako cestu, kterou musí každý sám podniknout (nebo se na ni vůbec nevydávat - ale to je např. pro Evropana takřka nadlidský asketický úkol). Tak jako jsou různé životní cesty, jsou také různé filosofie. A tak jako jsou mezi různými životy některé plné a pozoruhodné, a jiné prázdné, nudné a upadlé, podobně je tomu i s cestami filosofujícího myšlení. Tak, jako není lidský jediný život (a přesto si lidé mohou porozumět), tak není ani jedna jediná filosofie. Rozsáhlé znalosti jsou jenom jedním cílem filosofování, a jsou závaznou povinností profesionálů. Ale filosofie je doma všude, kde se opravdově myslí; a to může umět i neškolený člověk někdy lépe než doktor nebo dokonce profesor filosofie. Ve filosofii nejde na prvním místě o věrnost nějaké doktríně, ale o pravdu. (Byl to snad první Aristotelés, který prý řekl, že má sice rád Platóna, ale ještě raději že má pravdu.) A tak ve filosofii nikde nejde či aspoň nemá jít o to, dělat z lidí platoniky nebo aristoteliky, nýbrž ukázat jim, jak obtížná, ale také naprosto nezbytná je usilovná cesta k pravdě. Proto nemá žádný smysl popularizace určitého filosofického směru, určité školy apod., ale přesvědčování každého, kdo o to projeví zájem, jakých myšlenkových prostředků užívají současní myslitelé, a to s cílem, aby se filosofování stále víc šířilo mezi lidmi, pokud možno mezi všemi lidmi. Konec konců filosofie je dostupná každému, kdo je schopen a ochoten milovat moudrost a pravdu. Takový pak vždycky pochopí, že někteří jsou moudřejší než on sám, a bude ochoten se u nich tu a tam i něčemu přiučit.

Ladislav Hejdánek (2003)

Genius není produktem svého prostředí, a prostředí není produktem geniů (ani v delším časovém úseku). Ale genius může své prostředí velmi výrazně ovlivnit (většinou nejde jen o jednoho), ovšem za předpokladu, že mu to prostředí dovolilo v genia vyrůst. A prostředí může geniům nejen usnadnit, aby se stali genii, ale může tak vhodným způsobem docílit toho, že geniů bude více. Jde totiž o to, že lidí vysoce nadaných je velké procento, daleko větší, než může statistika zachytit, protože většina je jich jen latentních, tj. ve skutečné génie vlastně nikdy nevyrostou. A aby bylo jasno: izolovaný génius je prakticky ztracen, i když – za nějakých výjimečných okolností – ve skutečného génia vyroste. Aby se génius skutečně uplatnil, aby měl vliv na své okolí, aby pro své prostředí mohl něco velkého dokázat, k tomu je zapotřebí určitých předpokladů na straně toho prostředí. Každý genius může vyrůst v génia jen v prostředí, kde se vytvořila skupina velmi schopných, s nimiž může komunikovat; a dále v prostředí, které má opravdový vztah k minulým schopným, eventuelně k minulým geniům. Každý genius totiž vyrůstá také tak, že s staví „na ramena obrů“; což neznamená, že jen pokračuje v tom, co dělali on. Navazování na velikost dřívějších geniů (nebo velmi schopných) je možné jen za předpokladu vlastních pevných pozic – a tedy z distance. Geniové minulosti jsou spíše inspirací než vzorem. Takže ono „prostředí“ nesmíme redukovat na materiální podmínky. Mnohem důležitější než materiální podmínky (i když ty jsou předpokladem) je inspirující a soutěživé intelektuální prostředí. Takže vůbec nejde o nic tak jednoduchého, z čeho by bylo možno odvozovat to ostatní. Nicméně geniů je každé vyspělé společnosti nanejvýš zapotřebí, protože rozvoj věd a vůbec poznání, ale také technických prostředků, vědeckých společností, mezinárodní spolupráce atd. jde kupředu tak rychlým tempem, že na nějaké dlouho trvající pěstování vhodnějšího prostředí (všeho druhu) není mnoho času. Proto jde o dvě základní věci: společnost si vynikajících jedinců ve vědách, v umění atd. musí cenit natolik, aby jim jejich práci usnadňovala a zejména aby o jejich práci projevovala zájem, rozumí se veřejný zájem; a za druhé musí mít smysl pro nové věci a pro změnu přístupu a stylu všude tam, kde se to ukazuje jako nezbytné a dá pak těm vynikajícím – nikoli však geniům! – příležitost, aby na proměnách společnosti a tím i prostředí geniů organizačně schopně zapracovali. (Písek, 030812-1.)