Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje. (Praha, 000301-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Omyly mohou mít i svou pozitivní stránku: jejich odhalení a zejména pochopení, jak k nim došlo a i nadále může docházet (čemuž právě chceme zabránit) nás přibližuje k správnému nebo aspoň správnějšímu pochopení a poznání toho, čeho se náš „omyl“ týkal a co nám jakožto omyl zakrýval a zkresloval. Jen velmi povrchnímu pohledu se omyl jeví jako něco zcela nepatřičného, zbytného, jako překážka a scestí. Omyly jsou možné je díky tomu, že je možná jakási „tápavost“ a tudíž i neurčitost resp. nedostatek určení předem, tj. že v tomto světě, v tomto Vesmíru je možná ona jakási rozdvojenost pokračování (bifurkace, ačkoli bychom spíš měli mluvit o multifurkaci). Jen proto, že jsou možné omyly, je vůbec možná také správnost, pravost, ale i skutečná účinnost (když se ukáže něco jako neúčinné, už je možno se toho napříště vystříhat a tak dalším omylům zabránit, předejít je). Omyly proto mohou být velmi užitečné, i když jistě nikoli přímo: stávají se užitečnými ve chvíli, kdy jsou jako omyly rozpoznány a kdy jsou právě jakožto omyly analyzovány a podrobovány přezkoumávání. Nejde totiž o samu skutečnost, o sám holý fakt omylu, nýbrž o to, že omyl může být zkoumán (a nejen pominut nebo vyřazen). Cesta k pravdě je omyly nejen vroubena, ale přímo dlážděna.
(asi ztraceno na PC 0 – toto napsáno znovu)
(Písek, 080718-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)