Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Základní otázka pro každého, kdo chce vážně uvažovat o „počátku“ nebo „začátku“, a ovšem také pro každého, kdo s něčím opravdu chce „začít“, se před každého a také před nás staví, ať to víme nebo nevíme, ať to chceme nebo nechceme, následovně: jsou vůbec možné nějaké začátky, které by nebyly odvislé od toho, kam je my sami umístíme? Existují v tomto světě nějaké počátky, tj. skutečné počátky? Na tuto otázku nemůžeme nedat předem nějakou odpověď – a to znamená odpověď předběžnou, zdánlivě předsudečnou; a my ovšem každý tu odpověď dáváme tím, jak budeme samo otázku zkoumat a jak se budeme pokoušet na ni odpovídat. Ona to totiž není jen tak nějaká obyčejná, běžná otázka, na jaké jsme zvyklí. Je to otázka podobná nebo příbuzná takové, jakou si kladli někteří filosofové, když se tázali: je vůbec něco? A tak jako slavný Descartes byl ochoten se vzdát veškerých vědomostí a znalostí jen proto, že je možno o nich pochybovat, a pokusil se najít něco tak jistého, že o tom z principiálních důvodů pochybovat nelze, a když tak dospěl k té první, základní jistotě, totiž že si je vědom toho, že se táže, a že si tedy je nutně vědom také sám sebe jakožto tázajícího se, můžeme se pokusit tento postup (který má ovšem určitou vadu, a my si jí jsme dobře vědomi) aplikovat i na náš problém tzv. počátků: vždyť my jsme se netázali na to, zda jsou nebo nejsou možné (a skutečné) nějaké počátky, hned od svého narození, ale mohli jsme se tázat po „počátcích“ teprve tehdy, když jsme aspoň trochu vzali rozum, když jsme si začali uvědomovat, že se vůbec můžeme tázat, že můžeme s tázáním začít. Ovšem tak jako Descartovo reflektující „ego cogitans“ má i tato aplikace vážnou vadu.
(Písek, 080120-1.)