Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Jan Patočka (1947–50)

Přitom je zřejmé, že ačkoli obě základně odlišná metafyzická řešení – jedno, podle něhož budoucnost existuje, druhé, podle něhož nikoli – implikují dva základně různé aspekty významu času, existuje určitá stránka problému, která zůstane stejná, ať přijmeme jedno či druhé řešení: ať je čas výsledkem toho, že celá realita je v „tvořivém postupu“, nebo ať je efektem lidské „žabí perspektivy“, v každém případě znamená, že se v universu něco tvoří; a „tvořivý ráz“ času není tedy pouhou metaforou, nýbrž patří k samé povaze ústředního fenoménu časového. V obou případech čas je tvorba, v obou případech jím vzniká v universu něco zásadně nového, v něm dosud neobsaženého, a tudíž je též manifestací svobody, ba svobodou samou.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 627.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

František Xaver Šalda (1919)

… Amerika věděla od počátku, že tajemstvím demokracie jest tvorba osobností lidských, silnějších ušlechtilejších, dokonalejších a početnějších, než byly osobnosti, které vytvořil starý svět; …
Walt Whitman vyslovil přímo, že „konec konců v jádře demokracie jest živel náboženský„, rozuměj nábožensky tvořivý; bez náboženské tvořivosti nebylo mu budoucnosti demokracie. A náboženská tvořivost žádala si dokonalé, neposkvrněné osobnosti, která dovedla zahleděti se sobě samé hluboko o samotě do duše i do očí, – není mu náboženství tam, kde se necítí a nežije veliký zákon totožnosti. A aby to bylo možné, jest nutna předcházející práce poesie, neboť poesie stará se, jak praví, o materiál a pokyny pro osobitost mužů a žen: poesie týčí před tebou veliké původní osobnosti, charaktery a typy a vzbuzuje tak a vychovává tak v tobě všecky původní síly osobitosti … Učí tě původnosti – není v této větě vnitřního sporu, nýbrž základní, byť zdánlivě paradoxní zákon kulturní; učí tě nalézatui v sobě zdroje původnosti a vyvíjeti je metodicky, po zákonné čistotě vzoru, předlohy, typu v útvary osobité síly a krásy …
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)