Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

… Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci“.
Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile“ – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.)

Konrad Lorenz (1983)

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu.
Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií“ jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnera odbourávány. …
Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná forma života – hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. …
To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

Konrad Lorenz (1983)

Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány“ jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí.
Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.“ Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo“ se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)

Konrad Lorenz (1983)

To, co člověk považuje za skutečné, je, jak již bylo řečeno, z velké části determinováno tradicí kultury, v níž vyrůstá. Tato „sociální konstrukce skutečnosti“ (P. Berger a Th. Luhmann) je takzvanému vtištění podobná potud, že její následky lze jen těžko zvrátit a v mnoha případech jsou zcela nezvratné. Existuje tedy malá naděje, že přesvdčíme lidi, kteří si od ra/160/ného mládí osvojovali hodnoty technokratického systému, o tom, že právě těmito hodnotami je lidstvo stále větší rychlostí hnáno do propasti nelidskosti. Tyto souvislosti spousta mladých lidí plně chápe. Podíl starších lidí, ktzeří toto přesvědčení sdílejí, je menší; odklon od hodnot technokratické společnosti a otevřenost pro nové hodnoty jsou z výše uvedených důvodů u starších lidí těžko dosažitelné.
K tomu dnes přistupují neodbytné věcné tlaky, které zajatcům konkurenčního boje, zabraňují ve vyhlídce do budoucnosti. Moje naděje, že mé argumenty dojdou sluchu, se tedy zakládá na mladých lidech.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 159-60.)