Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když chce Pierre Teilhard de Chardin charakterizovat tu svou tzv. „chuť žít“, užívá sice dost problematických termínů, ale všechno se zdá naznačovat, že si jejich problematičnosti aspoň někdy a místy je vědom. Tak např. vzpomíná na to, že Edouard le Roy „ve stopách Blondelových“ mluví o „hluboké vůli“ (ve výboru Jiřího Němce, 1970, na str. 175), ale dodává, že nejde o nic menšího než o „energii vesmírné evoluce“ (tamtéž), a důrazně připomíná, že jde o energii, „jejíž napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“ (176). Pak je ovšem třeba jen s velkou opatrností brát jeho slova (umístěná dokonce do nadpisu jednoho oddílku – 176), že „chuť žít“ je něco jako „nejhlubší hnací síla evoluce“. Chyba všech jím užitých termínů, které jsem zmínil (i řady dalších), spočívá v jejich zpředmětňujících konotacích: hnací síla, energie, také přitažlivost, vůle, proces, proud, mechanismus, automatický růst, úporná tendence, zpružina, pohánění apod. Tomu nemůže odpomoci poukaz na „psychickou povahu evoluce“ ani na hloubku „vůle“ (ohlas Nietzscheho pojetí?), pokud nebude znemožněno zpředmětňující chápání „psychiky“ a „vůle“. Zdá se, že Teilhard zašel nejdál, když podtrhl onu zvláštní povahu „energie“ v tom, že „její napájení a rozvíjení závisí zčásti na nás“. Ale právě v tomto bodě se rozhoduje vše: kdo jsme to „my“? Kdo to jsem „já“? O jakou „hnací sílu“ to jde či může jít, že mne může „hnát“ jen „zčásti“, neboť to závisí také na mně? Jak se vůbec mohu vyhnout „působení“ takové „síly“, jak se jí mohu bránit a ubránit? Kdo to jsem ten „já“, co se jí brání anebo co se jí nechá „hnát“, případně s ní „částečně“ spolupracuje? – Mám za to, že onu „hloubku“ musíme chápat především časově, totiž jako hloubku budoucnosti, tedy toho, co ještě není. A to nás musí vést k tomu, abychom přehodnotili a nově pochopili jak onu „sílu“, která přichází z budoucnosti, tak ono „já“, tedy obecně „subjekt“, který musí být na onu ještě nejsoucí, tedy „nepředmětnou sílu“ nějak citlivý, vnímavý, který musí být schopen na ni nějak reagovat a činit z ní něco „přítomného“, tedy „zpřítomňovat ji“ a tak uskutečňovat resp. činit skutkem, provádět to, k čemu tato „síla“ ukazuje a vede, vnášet to do daných situací, do světa daných, jsoucích skutečností.
(Písek, 101115-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)