Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

Myšlenka, že dějiny jsou doména jednání ze svobody a svoboda že spočívá v uchopení možnosti nechat věci být, čím jsou, nechat je objevit se, ukázat se, v ochotě být jim půdou k projevení, v pohotovosti k otřesu jistot zvyklých a „daných“, aby se ukázalo to, co opravdu jest: tato myšlenka na první pohled se zdá spadat pod kritiku onoho historického subjektivismu, který vládl v historické disciplíně před objevením věcných metod. Analyzujících objektivní podmínky takových „subjektivních“ pozic, jako je svoboda její vědomí. Fenomenologická metoda v historii se zdá jen novým terminologickým vydáním idealistického subjektivismu, a to vydáním zhoršeným, protože nejenže prohlašuje za motor dějin něco /150/ tak subjektivního, jako je porozumění, pochopení, nýbrž toto porozumění vydává libovůli interpretace, která „otřesenému“ jedinci připadá právě vhodnou. Idealistická metoda falešně vydává za ženoucí sílu dějin rozum, ale přitom pretenduje na objektivní, všeobecnou platnost; existenciálně orientovaná fenomenologie má jak subjektivní, tedy nevěcný princip, tak rovněž rezignuje na obecnou platnost.
Co však konkrétně znamená tato výtka subjektivismu? Co znamenala, vržena do tváře idealismu? ...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 149-50.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Dnes už každý od dětství zná ze zkušenosti „fenomény“ či „jevy“ skutečností, které nelze v žádném případě a nikterak „vnímat“ (tj. percipovat, ale zejména ani apercipovat), a přece je možno je „vidět“ (rozpoznat) duševním zrakem resp. v duchu, v mysli, a jako takovéto „skutečnosti“ zvláštního typu je také zkoumat a poznávat. Nejstarším dokladem takových zvláštních „skutečnosti“ hodných pozoru jsou především čísla a geometrické (a jiné prostorové) útvary. Bohužel právě způsob „myšlení“, ve stále zdokonalovaném provedení aplikovaný na geometrické a podobné útvary a zejména na čísla, měl velký a dlouhodobý vliv na evropské myšlení vůbec a měl někdy až fatální dopad na odborné vědy, zejména přírodní (kvantifikace a vůbec matematizace, srv. zejména astrofyziku!) Význam fenomenologie v historickém smyslu lze pozitivně hodnotit zvláště v jejím důrazu na jevovost (fenomenalitu), která je většinou nematematizovatelná, a pokud přece, pak jen okrajově, marginálně, druhotně. To nám v naší době poskytuje příležitost soustředit svou pozornost právě na ty aspekty jevovosti, které se a limine resp. svou nejvlastnější povahou každé kvantifikaci a matematizaci vzpírají. Tak jako je geometrizace (srv. Pacalovo „geometrické myšlení“) pouhou metodou, ale nemůže se nikdy stát celou (pravou) filosofií, tak se filosofií nemůže ovšem stát ani fenomenologie.
(Písek, 150208-3.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)